Režisér Achim Freyer pojal Weberova Čarostřelce tak trochu jako jarmareční divadlo, malované kulisy připomínaly barvotiskové pouťové obrázky, s lapidární jednoznačností byly akcentovány i přírodní obrazy a hrůzostrašné prvky příběhu o černém lovci Sanielovi a sedmi kouzelných kulích. Už samo líčení jednotlivých aktérů – sólistů i sboru – s přeexponovanými barvami a zdůrazněnými konturami podtrhovalo loutkovitost jednotlivých postav, ale přitom si inscenace zachovala hráz vůči triviálnosti, nikdy se barvotisková tendence nedotkla vnitřní pravdivosti prožívaných emocí, ty zazněly v lyrickém vytržení i dramatickém stupňování se vší realistickou pravdivostí, jak to téma a atmosféra Weberovy opery vyžadují.
Šťastným počinem se ukázala i divadelní restituce prologu, scéna v poustevníkově příbytku s Agátou, kterou poustevník varuje před hrozícím nebezpečenstvím a dává jí zázračné bílé růže, které nikdy nezvadnou. Tyto růže pak dominují mezi celou řadou váz s kyticemi v Agátině pokoji – smysl režiséra Freyera pro nadsázku a tematické ozvláštnění se projevil i v tomto detailu. Odehrát celý obraz v próze je sice neobvyklé, ale v daném případě podnětné. Nejde jen o to, že se zdůrazní motiv bílých růží coby protiváha temných sil, ale především se již v úvodu exponuje postava poustevníka, který se jinak objevuje až v závěru jako deus ex machina.
Všechny výstupy mají divadelní barvitost i jistou dávku humorného vzpomínání na „staré dobré časy“, naivita má milou tvář a náboženský podtext vítězství lásky a moudra nad ďábelskými intrikami není nijak vtíravý, má svou logiku v morálním apelu a víře v potřebu žít v harmonii, lásce a pravdě.
Svou interpretací výstižně postihl romantickou podstatu díla dirigent Jens Georg Bachmann , zádumčivou Agátu proteplila vroucím výrazem Christiane Iven , pohotově jí sekundovala skotačivá Anička Natalie Karl , neméně výrazně zapůsobili i Erin Caves jako tápající Max a Oliver Zwarg jako zlobou a závistí se zmítající Kašpar. I představitelé menších rolí Matthias Hölle (poustevník), Michael Ebbecke (Ottokar), Karl-Friedrich Dürr (Kuno) a Hans Kittelmann (Kilian) odvedli zaujaté výkony, o spontánním nasazení dobře hrajícího i zpívajícího sboru (sbormistr Michael Alber ) ani nemluvě.
Stuttgartská inscenace Čarostřelce našla jedinečný klíč jak skloubit dobové kostýmy a lidový kolorit dávno zašlých časů se soudobou divadelní estetikou, která umožňovala příběh všelijak ozvláštňovat a obohacovat.