Co se týká extravagantnosti režijních koncepcí a „odvahy“ nakládat se svěřeným uměleckým dílem po svém má zřejmě primát operní režisér Calixto Bieito . Nejenže se vůbec necítí vázán při interpretaci té které opery dobou děje, což je dnes zcela běžné, ale jeho bezbřehá touha exhibovat za každou cenu ho žene k pozměňování dějových situací i charakterů postav využívaje hudby jen coby rytmického stimulátoru, z děje si vybírá jen určité motivy a impulsy, které koncipuje v jakousi novou, zcela virtuální realitu, kde se zpravidla spojují revuální prvky s atmosférou hororu a porna.
V tomto duchu vyzněl i Wagnerův Bludný Holanďan . Touha změnit zavedenou kontinuitu ho vedla k pozměněným jménům Dalanda a Erika, ti se zde, snad podle původního Wagnerova konceptu, kdy se měl děj odehrávat ve Skotsku, jmenují Donald a Georg, ale Senta přitom zůstala Sentou. To ovšem v režijním pojetí nehraje žádnou roli. Podstatné je to, že hned v prvním obraze se objevují k překvapení diváků tři revuální tanečnice, při lodivodově písni přijíždí jakási „psí bouda“ okrášlená svítícími barevnými šantánovými žárovčičkami revuálního typu, kde čeká sexualitou „nabušená“ nevěsta – trpaslice. Holanďan si nese v kufříku miliony ve svazcích bankovek, které rozmařile trhá, zatímco je muži, ne námořníci, ale bankéři a podnikatelé na výletní jachtě, sbírají. To, že ve 2. obraze nejsou ani Holanďanův obraz, ani kolovrátky, samozřejmě příliš nepřekvapuje. Spíš se snažíme dešifrovat, proč má Senta červené šaty oblečeny jen na jedno ramínko, snad aby už od začátku působila jako vyšinutá bytost na hranicích příčetnosti. Tuto představu naplňuje nejen ve scéně s Erikem (tedy Georgem), kdy se chová tato zralá žena, která už má hodně „najeto“, jako neposedný diblík, ale především v klíčovém výstupu s Holanďanem, kdy se bez ostychu svléká do spodního prádla, Holanďana svlékne do půl těla, strhává na zem, takže podstatnou část duetu zpívají vleže. Přísahu věrnosti pečetí krví, i Holanďanovi prýští krev z obnažené hrudi. Ve třetím obraze se veselí změní v orgie, hromadný striptýz, mezi sboristy řádí jak z řetězu utržená trpaslice ve svatebních šatech, jevištní obraz davového šílenství posílí několik atraktivních nahých mužů – statistů. Téma Holanďanova vykoupení se zcela vytratí.
Po hudební stránce (dirigent Dietfried Bernet ) si představení udrželo standardní úroveň, zejména sólisté, v první řadě Barbara Schneider-Hofstetter jako Senta, ale i Yalun Zhang (Holanďan), Attila Jun (Donald) a Lance Ryan (Georg) se i v neobvyklých situacích snažili své role odvést s vnitřním zaujetím a přesvědčivým výrazem.
Rudolf Rouček
