Festival Hudební současnost patří mezi nejdéle fungující ostravské platformy pro soudobou hudbu a jejím pořadatelem je spolek Tvůrčí centrum Ostrava, který sdružuje ostravské hudební skladatele a interprety. Cílem festivalu je tedy především podpora regionálních umělců, jak ostatně dokázal i zahajovací koncert letošního 48. ročníku, který se uskutečnil ve čtvrtek 6. října v Knihovně města Ostravy v pobočce J. Trnky. Na programu večera se objevila díla skladatelů Jana Grossmanna, Jožky Matěje, Edvarda Schiffauera, Daniela Poledňáka, Blanky Hosové, Ilji Hurníka a Milana Báchorka.
První z dvojice večerů ostravských skladatelů (druhý se uskuteční 24. října v Galerii Plato Bauhaus) zahájila Žalmová kantáta č. 2 Jana Grossmanna. Autor zkomponoval své dílo pro soprán (Eva Marie Kořená), mezzosoprán (Markéta Schaffartzik) a dva akordeony (Anežka Gebauerová, Marcela Kysová), textem se mu stal 64. žalm přebásněný do slovenštiny Milanem Rúfusem. Grossmannova skladba je (v dobrém slova smyslu!) malým kompendiem kompozičních technik a rozdílných stylových přístupů – své místo v ní má nejen modální a tonální melodika, ale také aleatorika, clustery či minimalistické hudební postupy, to vše jdoucí ruku v ruce se samotným textem žalmu. To je však pouze jedna stránka mince – skladateli se také podařilo akcentovat témbrové možnosti akordeonů, které dle situace dokázaly být temně výhružné, melancholicky teskné i sladce něžné. Právě tyto kontrastní nálady dokázaly akordeonistky Anežka Gebauerová a Marcela Kysová výtečně uchopit a přetlumočit posluchačům. Z hlediska zpěvních partů si autor počínal stejně obratně – lyrické melodické oblouky i drsnější a vyhrocenější úseky dávaly zpěvačkám spoustu prostoru k práci s výrazem, dynamikou i frázováním. Působivé byly také melodické imitace některých úseků, které přispívaly k přirozené gradaci díla. Interpretky Eva Marie Kořená a Markéta Schaffartzik se skladby zhostily s maximálním pochopením právě této stylové pestrosti, a tak například v něžnějších částech skladby volily spíše „civilnější“ výraz, zatímco u dravějších pasáží sahaly spíše k „opernímu“ způsobu zpěvu. Výraznou pochvalu si zaslouží také duetové úseky, které byly dynamicky a výrazově (i z hlediska zdobení tónu) patřičně sladěny.
Na Grossmannovu kantátu navázala Samota pro sólovou flétnu Edvarda Schiffauera v interpretaci Lucie Režné. Již druhá skladba večera tak předznamenala něco, co se mělo stát pro probíhající koncert příznačné – pestrý nebyl pouze výběr skladatelů a jejich kompozičních přístupů, ale také výběr obsazení, pro které tito autoři tvoří. Samota je zpočátku rozverná, takřka až rozjívená, postupem času se však stává stále melancholičtější, tesklivější a křehčí. To ostatně není náhoda – inspirací pro skladbu Samota se skladateli stalo motto: „Samota je lék, ale stane-li se údělem, je horší než smrt“, jak uvedl Schiffauer ještě před začátkem samotného díla. Lucie Režná byla ve všech těchto polohách nanejvýš přesvědčivá a prokázala vytříbený cit pro vhodně zvolené dynamické odstíny i pro dramatické vystavění fráze vzhledem k nutnému výrazu. Dokonce i závěrečné a zdánlivě pozitivněji laděné běhy jakoby v sobě skrývaly jistou nucenost a násilí, čímž byly na hony vzdáleny úvodním bezstarostným a bezmála veselým popěvkům.
Sólovou flétnu vystřídaly klavír (Eva Sýkorová) a lesní roh (Jan Garláthy) ve výběru ze skladby Informatorium Jožky Matěje. Pakliže předchozí kompozice využívaly stylovou bohatost spíše jako jeden ze způsobů, jak dosáhnout větších kontrastů napříč skladbou, pro Matějovo Informatorium byla tato pestrost jedním ze základních stavebních kamenů. Zatímco některé věty vycházely z ryze tonálních postupů, ve kterých se pak dále inspirovaly třeba v klasicismu či romantismu, jiné věty stavěly na aleatorice i dodekafonii. Na rozdíl od Grosmannovy kantáty však sebou tyto prvky neprostupovaly a zůstávaly uzavřeny do svých pomyslných mikrokosmů. O to posluchačsky účinnější pak mohly být rozmanité interpretační změny dua Jana Garláthyho a Evy Sýkorové – s trochou nadsázky lze říci, že prakticky každá věta působila, jako by se jí chopili jiní interpreti s maličko odlišným estetickým cítěním. Tam, kde se objevovaly klenuté romantické úseky podepřené bohatou harmonií se hudebníci nebáli přidat na (vítaném!) patosu, zatímco u „modernističtějších“ vět dávali přednost akademičtějšímu a trochu zdrženlivějšímu přístupu. Díky tomu dokázaly jednotlivé věty vyznít ve své nejideálnější podobě.
O něco bohatší obsazení – tentokrát ve složení Daniel Poledňák (zpěv), Daniela Grygarová (housle) a Marcela Kysová (akordeon) – se vrátilo ve skladbě Básník Daniela Poledňáka. Ruku v ruce s bezstarostným a svým způsobem idylickým textem šla i hudba samotná – Poledňák dal přednost zpěvné melodice, tradičnější harmonii a strofičnosti. I tak půvabnou píseň však posunula ještě o třídu výše především výtečná práce s fakturou – Poledňák dokázal maximálně využít obou nástrojů a podařilo se mu na poměrně malém prostoru vytvořit široké spektrum specifických hudebních barev. Účelným užíváním akordických rozkladů, imitacemi, či naopak homofonnějšími postupy a prořídlou sazbou dodával skladbě osobitou bohatost (tak trochu akcentující námět „rozlétaného“ idealistického básníka), a to vše na půdorysu relativně prosté písně. Sám skladatel se navíc zhostil pěveckého partu, který interpretoval vroucně, zaníceně a s pestrými výrazovými prostředky. Výtečné bylo i spojení Daniely Grygarové a Marcely Kysové, které bylo vyvážené, dynamicky pestré a skvěle rytmicky sladěné.
K výraznější hudební moderně se vrátila skladba Skořápky pro hlas (Markéta Schaffartzik) a klarinet (Daniel Svoboda) Blanky Hosové čerpající svůj text z poezie Jana Skácela. V tomto díle byly hlas i nástroj pasovány do zcela rovnocenné pozice – mnohdy jeden vytvářel oporu tomu druhému, vedl s ním dialog, nebo naopak zazníval v menším či větším rozporu. Nároky na dokonalou techniku byly u obou interpretů značné, a ti tak museli zvládnout náhlé změny dynamiky i tempa, stejně jako výrazné melodické skoky či zásadně odlišné podoby hudebního výrazu. Dlužno dodat, že si s těmito výzvami Markéta Schaffartzik i Daniel Svoboda poradili s přesvědčivostí a lehkostí.
Šestou skladbou na programu se stala Fantasie pro fagot (Jan Soukup) a klavír (Eva Sýkorová) Daniela Poledňáka. I zde si Poledňák zachoval výrazný cit pro zpěvnost vedoucího hlasu a v některých chvílích zabíhala melodie fagotu až někam k jazzovým či swingovým standardům. Fantazijní charakter sice směřoval k tajemnu a mysterióznu, avšak celkové vyznění bylo spíše konejšivé a přívětivé, což ještě zvýraznila něžná a delikátní hra Jana Soukupa. Skladba obsahovala i dramatičtější polohy a plochy, kde Soukup i Sýkorová mohli přidat na dynamice a zvolit ostřejší a úsečnější výraz, přesto bylo zřejmé – což nebylo vůbec na škodu – že dílo ve své podstatě směřuje vždy k všeobjímajícímu klidu a pokoji.
Své interpretační umění mohla klavíristka Eva Sýkorová prokázat naplno ještě jednou, a to v předposledním bodu programu, který tvořil výběr z Preludií pro klavír, op. 9 Ilji Hurníka. Části byly vybrány tak, aby posluchači získali co možná nejbohatší hudební zážitek. Ve výběru tak nechyběla preludia hravá, teskná, něžná, ale i divočejší či rozmarná. Tento výběr současně kladl velké nároky na nastudování Evy Sýkorové, která však podala výtečný a maximálně přesvědčivý výkon ve všech zmíněných polohách. Tam, kde bylo třeba křehkosti, interpretovala dílo s tak jemným úhozem, až byla její pravá ruka téměř (téměř!) neslyšná – současně však dávala pozor, aby tyto subtilní tóny nepřekryla ostřejším úhozem ruka levá. Naopak ve hravějších preludiích se nebála přinést do intepretace trochu rozverné „fortelnosti“ s divočejším úhozem. Jednalo se o skutečně výtečné propojení výrazových možností klavíristky a skvělého výběru z díla.
Závěrečná skladba Milana Báchorka Třesky plesky hezky slezsky výživný program zakončila na mírně odlehčenou notu a v rozverných písních Chodža obšahuři, Byl jest jeden člověk, Teofil a Koleda vystoupili Jakub Seriš a Jiří Semančík (Pěvecké duo Permoník) spolu s klavíristkou Kateřinou Dvorskou. Nastudování vzniklo pod uměleckým vedením Evy Šeinerové. Již z úvodní „scénky“, při které oba zpěváci scházeli z točitých schodů horního patra knihovny s písní V Zarazicách krajní dům na rtech, bylo zřejmé, že poslední skladba bude čerpat z folkloristické hudební tradice. Současně bylo rovněž poznat, že Seriš a Semančík jsou skvěle sezpívaní a že s hudbou tohoto typu mají zkušenosti. Zatímco Chodža obšahuři bylo fortelné a veselé, Byl jest jeden člověk dalo prostor mnohem oduševnělejší a (v dobrém slova smyslu) prostší interpretaci. Všehovšudy se jednalo o povedenou tečku za enormně nabitým programem.
Zahájení Hudební současnosti 2022 nemohlo být dle mého povedenější – nejenže potvrdilo, že tvorba ostravských autorů je pestrá, osobitá a na vysoké úrovni a že ostravští interpreti si v ničem nezadají se zbytkem republiky, ale současně znovu dokázalo, že by se regionálním akcím měla věnovat mnohem větší pozornost. Nelze než dodat, že druhý Koncert ostravských skladatelů se uskuteční 24. října, a pokud bude alespoň z poloviny tak vydařený jako ten první, nezbývá než účast na něm všem milovníkům soudobé tvorby vřele doporučit.
