Tradiční jarní koncert dvou významných pražských škol – Hudební školy hl. m. Prahy a Gymnázia Jana Nerudy – se konal 24. 3. v Rudolfinu. Měl opět záštitu Josefa Suka, který však s hudebním dorostem nevystoupil a ani jsem jej v sále neviděl. Na nejoceňovanějším pražském pódiu se představili nadějní instrumentalisté ve věku 13 až 23 let. Doprovodným tělesem byla Pražská komorní filharmonie (letos hrající podstatně lépe než vloni) spolehlivě vedená Andreasem Sebastianem Weiserem . Zdá se, že pořadatel zavedl jako vstupní číslo barokní houslový koncert, kdy každou větu hraje jiný sólista. Jestliže vloni to bylo díky nízkému věku zajímavé zpestření, letos si Vivaldiho Koncert pro dvoje housle c moll (sekund hrál koncertní mistr PKF Jan Fišer ) rozdělili odrostlé děti, kterým jistě talent nechybí, ale to je zatím vše, co se dá o nich napsat (Klára Lešková , Jana Pazourková , Ji-hong Kim ). Naopak sympatický výkon podala osmnáctiletá fagotistka Michaela Špačková (1. věta z Weberova Koncertu F dur ). (Asi žijeme v období s vyšším výskytem mimořádných fagotistů.) Totéž lze konstatovat o tónově velmi nadějné hornistce Elišce Adamové (1992, Strauss: první věta z Koncertu pro lesní roh č. 1 Es dur )! I stejně stará violoncellistka Kateřina Blahová jistě neskončí u středoškolských studií. Jestli bude spíše komorní hráčkou nebo členkou kvalitního orchestru ukáže čas. Její provedení Čajkovského Variací na rokokové téma mělo několik pozoruhodných okamžiků. Dramaturgicky nejzajímavějším číslem byl Prokofjevův Klavírní koncert č. 1 Des dur . Matěj Pavlík (1988) je zahrál stylově a technicky téměř bezchybně. Úhozové kvality mají sice svoje limity, ale vzhledem k jeho hlavnímu studiu na ČVUT to byl výkon hodný úcty. Vrcholem večera byla interpretace úvodní věty náročného Brahmsova prvního Klavírního koncertu d moll Davidem Hausknechtem (1992, který byl nad zvukovými možnostmi PKF). Setkávám se s jeho rychle zrajícím uměním několik let a vždy mě příjemně překvapí. Jeho pojetí nelze nic závažného vytknout. Mohu jen vyslovit přání, aby neztratil vysokou míru sebekritiky, nacházel jako doposud vhodné učitele, vyhrál pár prestižních mezinárodních soutěží a měl nezbytnou míru štěstí. Jsem zvědav, zda naváže na dráhu Kasíka či Kahánka, nebo bude vzhledem k jeho dalšímu zájmu dirigujícím pianistou à la Barenboim…
