Ve čtvrtek 21. 9. 2017 zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava s šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem LXIV. koncertní sezonu, k jejímuž zahájení v takřka vyprodaném Velkém sále Domu kultury města Ostravy přizvala korejsko-severoamerickou houslistku přitažlivého vzhledu a nejlepší pověsti Fabiolu Kim. Atraktivní byl ostatně i dramaturgický koncept večera, kombinující pompu slavnostního úvodu s varhanami (Sukova symfonická báseň Praga), lesk trvalky světových koncertních pódií v podobě Bruchova Houslového koncertu č. 1 g moll a přitažlivost v Ostravě v podstatě neznámého díla Antonína Dvořáka, kterým byla skladatelova mladická Symfonie č. 2 B dur.
Dobře navštívený zahajovací koncert ovšem započal přesmutně ve stínu Asraelových křídel, totiž vzpomínkou ředitele Jana Žemly na tragicky zesnulou filharmoničku, hobojistku Denisu Bílou, která se stala obětí dopravní nehody. A tak se první takty Sukovy Pragy rodily s přiškrceným hlasem z minuty ticha v povstalém sále a ze smutných filharmonických tváří plných slz na krajíčku. Sukovi se Janáčkova filharmonie Ostrava (JFO) – konečně a mezi českými orchestry bohužel poněkud osamoceně – věnuje v posledních sezonách soustavně, a tak po provedeních a CD záznamech Symfonie E dur, Pohádky a Smuteční symfonie c moll Asrael došlo i na skladatelovu monumentální fresku oslavující hlavní město Prahu. Kompozice je to choulostivá, i když finálním monumentálním vyzněním zdánlivě vděčná, nastuduje-li se ovšem v intencích a v souladu s autorovou partiturou. V Sukově symfonické fresce orchestr pod šéfdirigentovou taktovkou troskotal na předepsané nejnižší dynamice úvodu, z níž se monotónně vynořují (bohužel distonující) lesní rohy. Problémem byla i rytmická a tempová elasticita, zvláště v onom půvabném středním oddílu s vydařeným houslovým sólem Pavla Doležela, upomínajícím na scénickou hudbu k Radúzovi a Mahuleně. V nepříliš odstíněné dynamice nakonec zaniklo i finální varhanní plénum.
Vytýkat zahraničnímu dirigentovi neznalost specifických sukovských idiomů by bylo nefér. A předhazovat orchestru v 21. století, že je zvukově příliš vzdálen melosu sukovské tvorby z období fin de siècle, by bylo potměšilé. Jemnější rytmickou a dynamickou prací ovšem mohla Sukova partitura vyznít jako skvost české pozdněromantické tvorby, nikoliv jako prvoplánová zahajovací ryčná agitka. JFO je přitom schopna citlivě reagovat a dobrat se i intonačně kontrolované nejnižší polohy, což prokázala v doprovodu Bruchova houslového koncertu. Naposledy jsem jej v Ostravě slyšel s Martinou Bačovou, jíž jsem před lety vytýkal, že sáhla po této houslové hitovce. Měl bych se jí omluvit, protože co bych dal za její přítomnost na pódiu místo příliš univerzální hvězdy Fabioly Kim, která je nesporně talentovanou houslistkou, její Bruch byl ovšem ve zvuku ocelově chirurgický, v provedení neosobně hyperobjektivní bez špetky osobitého vkladu. Podobný koncert jsem před několika sezonami zažil s jinou asijskou houslistkou, japonskou sólistkou Sayaka Shoji, a to v Sibeliově houslovém koncertu d moll (2015).
Obě dámy bych mohl snadno zaměnit, ať již „tlačením na pilu“ v preferenci silného maskulinního kovového tónu, nebo v mladistvě sebestředném koncentrování se na vlastní part bez ohledu na komunikaci s dirigentem a orchestrem. Vrátí-li se Fabiola Kim do Ostravy, jistě to bude v osobitějším programu a interpretačně odstíněnější formě, než tomu bylo onoho zářijového večera. Po pauze zazněla Dvořákova Symfonie B dur z kompozičně bohatého roku 1865, kdy byly skladatelem spíše do šuplíku, než za publikem vyslány 1. symfonie c moll, violoncellový koncert s klavírem A dur, nebo autorův nejrozsáhlejší písňový cyklus Cypřiše. Sebe, ani publikum, natož interprety kompozicemi z roku 1865 Dvořák dvakrát nešetřil, čemuž se Heiko Mathias Förster rozhodnul čelit užitím krácení doporučených autory kritické edice Dvořákových děl. Symfonie tak zazněla bez repetice v I. větě, ve II. větě dokonce dirigent použil vlastní několikataktový škrt mezi klimaxem a závěrečnými takty. Budiž, většina publika to nemusela zaznamenat, ale mohlo mu to být prozrazeno v jinak poctivém průvodním textu z dílny Petra Ch. Kaliny.
Förster se pomalu stává odborníkem na raného Dvořáka, protože po pražském nastudování Dvořákovy operní prvotiny Alfred na festivalu Dvořákova Praha (2014) a skladatelově Symfonii č. 3 Es dur v abonentních koncertech JFO (2016) předložil českému publiku další nastudování prvních komponistových děl, v nichž se novoromantická pok(o)ušení sváří s klasickými vzory beethovenovskými, v symfonii B dur hlavně schubertovskými. Försterovo nastudování bylo tempově velmi živé, rytmicky i agogicky najednou zajímavější a vyváženější než poněkud školácky přečtená Sukova partitura, a JFO jako orchestr uvyklý rychlému čtení komplikovaných partitur hudební současnosti dala zcela zapomenout na úskalí, nebezpečí a harmonicky svízelná zákoutí této laboratorně-experimentální partitury. U publika ovšem rozlehlá a mladistvě upovídaná partitura čtyřiadvacetiletého Dvořáka zvítězila a zaujala. Co si z jeho raného díla vyslechneme příště: 1. symfonii c moll, nebo snad dokonce Sedmero orchestrálních meziher B 15? Nechme se překvapit. Ke Dvořákovi se ovšem JFO vrací hned v říjnu, kdy v abonentním koncertu 12. 10. 2017 v sousedství Straussovy symfonie Sinfonia domestica uvede Violoncellový koncert č. 2 h moll.
