Sukova síň pražského Rudolfina prošla v roce 2015 rozsáhlou a náročnou rekonstrukcí. Několik zkušebních koncertů v ní sice proběhlo už v závěru loňského roku, k jejímu oficiálnímu znovuotevření však došlo až 8. ledna 2016. Česká filharmonie spojila zprovoznění tohoto elegantního historizujícího sálu se „křtem“ nového koncertního křídla značky Fazioli. Pro tuto slavnostní příležitost angažovala čtyři z našich nejvýznamnějších pianistů: Igora Ardaševa, Ivo Kahánka, Martina Kasíka a Ivana Klánského. V nápaditě koncipovaném programu zazněl v první půli večera reprezentativní výběr z tvorby českých skladatelů, po přestávce pak díla autorů světových. Koncert zahájil Igor Ardašev klavírním cyklem Jaro, op. 22a Josefa Suka. Hrál poměrně hutným, sytým tónem, s překvapivě střídmou pedalizací, a okouzlil něžně podanými zasněnými pasážemi (1. a 5. věta). Ivan Klánský si pro první půlku večera vybral Tři salonní polky, op. 7, Bedřicha Smetany. Umělec má toto dílo dokonalé zažité, hrál je s viditelným nadhledem, měkkým zpěvným tónem (překrásně rozezpívané trio Polky Fis dur), s nespočtem rozkošných detailů, které si na pódiu zjevně vychutnával, a jen znovu potvrdil, že patří k našim nejlepším smetanovským interpretům. Ivo Kahánek, třetí klavírista tohoto koncertu, se v poslední době nezpochybnitelně etabloval mezi světovou pianistickou elitu, o čemž svědčilo i jeho provedení Janáčkovy Sonáty 1. X. 1905 – úžasně emotivní, při vší výrazové intimitě neuvěřitelně barevné, s fascinujícími gradacemi, při kterých zapomeneme dýchat. Ivo Kahánek patří dnes bez jakéhokoli přehánění k těm nemnoha umělcům, kteří dokážou přenést posluchače svou hrou do „jiných dimenzí“.
První půli večera uzavřel Martin Kasík Třemi skladbami pro klavír Klementa Slavického. Úvodní Burleska jiskřila vtipem, v Intermezzu pianista doslova čaroval se zvukovými barvami a závěrečnou Toccatu hrál v tak závratném tempu a s takovou jistotou, jako by měl nervy z oceli. Po přestávce se Martin Kasík na pódium znovu vrátil, aby otevřel druhou polovinu večera. A protože je od počátku své umělecké kariéry znám jako výborný interpret Chopina, není divu, že si pro své vystoupení zvolil jedno z jeho děl: Andante spianato a Velkou brilantní polonézu, op. 22. V pomalé úvodní části se klavírista předvedl jako jedinečný lyrik, následující polonézu přednesl pak s oslňující bravurou a s velkolepým, téměř až orchestrálním leskem. Martina Kasíka vystřídal poté na podiu Igor Ardašev s Čajkovského Variacemi F dur ze Šesti kusů, op. 19. Umělec pojal toto dílo poměrně zemitě a přímočaře, okořenil je řadou vtipných momentů (variace č. 3, 4, 9) a korunoval je excelentně vylehčenou codou. Ivan Klánský je – podobně jako Martin Kasík – také vysoce ceněn jako skvělý chopinovský interpret. O jeho provedení Chopinovy Barkaroly Fis dur, op. 60, která zazněla jako předposlední číslo večera, se dá stěží napsat něco jiného, než že bylo mistrovské a že mu klavír zpíval vroucně a jímavě jako lidské hlasy.
Koncert uzavřel Ivo Kahánek Prokofjevovou Sonátou č. 3 a moll, op. 28. Hrál ji nesmírně vitálně, ba mnohdy téměř až urputně, s báječně pevným rytmickým tepem, s jiskřivou ironií a sarkasmem a se zářivými pyrotechnickými efekty, kterými by mohl konkurovat i těm nejrafinovanějším ohňostrojům. Působivější „finálštyk“ si pořadatel nemohl vybrat a koncert by býval mohl tímto číslem docela dobře skončit. Ale pro posluchače bylo navíc přichystáno ještě malé překvapení. Ředitel České filharmonie David Mareček pozval do prostor kavárny ke krátkému rozhovoru tři velmi zajímavé osobnosti: Paola Fazioliho, zakladatele proslulé italské firmy na výrobu klavírů, dále architekta rekonstrukce Sukovy síně Petra Hrůšu a na závěr projektového manažera České filharmonie Lukáše Duchka, který promítl posluchačům obrázky z historie Sukovy síně a seznámil je detailněji s průběhem rekonstrukce. Připočteme-li k tomu všemu ještě velice hezky připravenou, kvalitně graficky zpracovanou a bohatě obrazově vybavenou programovou brožuru s informacemi nejen o umělcích, ale také o sále a o novém klavíru, pak se bezpochyby jednalo o večer, který se do jubilejní 120. sezony České filharmonie zapíše zlatým písmem.
