S novým školním rokem se po letní pauze vrátil na koncertní pódium i Orchestr Berg a, velká radost, ve výborné kondici i jeho šéfdirigent Peter Vrábel – koncertem nazvaným Súrja Namaskár. V indických jazycích to znamená pozdrav slunci a je to známá sestava jógových pozic. V názvu koncertu byla tak předznamenána jedna ze tří skladeb zařazených na jeho program, Joga pro Guru, orchestr a jogíny od Tomáše Reindla. Berg na svých koncertech v minulosti prolomil nejednu hráz, spojil zdánlivě nespojitelné, našel pro hudbu originální kontexty. Deseti cvičenkyněmi na karimatkách před první řadou auditoria plus jednou na pódiu zase ještě svůj už tak dost velký identifikační rádius rozšířil.
Tomáš Reindl vytvořil svou skladbu na objednávku orchestru, který se takovýmto způsobem nenásilně a průběžně stará o podporu tuzemské komorně-orchestrální hudby, a pojednal ji jako scénický melodram. Byla to už druhá bergovská objednávka a že vyústí v něco jedinečného, se skoro dalo čekat – soudíc podle skladby Beatbox (2015), která vzešla z té první. Tomáš Reindl má košaté hudební i životní (filosofické) zázemí, z něhož nechal do kompozice vstoupit literární odkaz mystika Františka Drtikola, který patřil k první generaci apoštolů jógy v Čechách na začátku 20. století, hudebně pak idiomatiku mnoha druhových oblastí – indickou hudbou počínaje a live elektronikou konče. Lineární formu skladbě, a tedy i možnost jejího poměrně komplexního sledování posluchačům zajišťuje mluvený part Guru, hudba je někdy ilustrátorkou, jindy vykonavatelkou slova (jedná se o charakteristiky a instrukce) a stejná role připadla i cvičenkyním (pod vedením Martiny Procházkové). Do partitury se jakoby stahuje bohatá akustická životní zkušenost – samozřejmě autorova, ale její reflexi si může v hudbě nalézt i posluchač – každý prvek (elektronický tanpurový drone, tabla, alikvotní zpěv, tibetská mísa, hlas ze starého magnetofonu aj.) má své opodstatnění a je součástí cesty… Cesty: do nitra, k sobě, k bohu. A v uměleckém/hudebním díle funguje jako symbol. Skladatel se na provedení díla podílel i jako interpret, v některých okamžicích dokonce i jako druhý dirigent. K prapůvodní podstatě směřuje ostatně i pohybová složka – na koncertech Bergu se tančí často, ale tady předváděné jógové ásany symbolizují věčnou moudrost, s níž se nemanipuluje – „pouze“ se předává. Soňa Červená se role Guru zhostila s pravou důstojností, nelehký part dala zpaměti a o tom, že na všechny v sále Reindlova skladba hluboce zapůsobila, svědčilo předlouhé ticho po jejím doznění.
Reindlova Joga byla hlavním „poutákem“ koncertu, takže předem poněkud v jejím stínu zůstala další dvě díla, která byla uvedena před ní – Voyage into the Golden Screen (volně Cesta do zlatého světla) od Pera Nørgårda a Sinuous Voices od Ondřeje Adámka, obě v české premiéře. Skvělá dramaturgie – všechny tři skladby mají něco společného, Nørgårdova vyzněním, Adámkova zvukem, každá si ale obsazuje jiný komunikační prostor. Nørgårdovi se v této kompozici podařilo dostat se hodně blízko k tomu, oč současní skladatelé často usilují – jakoby zastavit čas, přimět hudbu pulsovat na místě. Skladatel používá specifickou metodu odvozenou z matematických principů, důležité ale je, co slyšíme – zdánlivě pořád totéž jen s malými obměnami, neustále návraty k původnímu východisku, stylově mezi minimalem a spektralismem. Zážitkově (s vědomím subjektivity) – pableskující hladina. Dvě části skladby bych si dovedla docela dobře představit i odděleně.
Zatímco Nørgårdova skladba tíhne do přírodního zvukového rámce, Ondřej Adámek organizuje zvuk na způsob sociální struktury. Hudební nástroje (17 hráčů, z toho dva na bicí) symbolizují vzájemně komunikující entity, které jsou někdy v tiché, jindy v hlasitě shodě, a ještě jindy třeba ve střetu, ocitají se v různých situacích, působí na sebe navzájem. Obě skladby, Nørgårdova i Adámkova, jsou strukturálně mnohovrstevné a umožňují variabilní sledování. Příklad: v druhé části Adámkových Sinuous Voices má významnou roli basová flétna. Nemusíte si toho vůbec všimnout – nebo ano, a pak vnímáte skladbu zase jinak.
Za koncertem se posluchači bergovských cyklů museli vypravit do kulturního zařízení Domovina v pražských Holešovicích – zdejší Velký sál má výbornou akustiku, příjemné je zejména pohlcování ostrých zvukových hladin prostorem nad pódiem. Orchestr je s typem hudby, která zněla na programu, dobře sžitý, hudebníci se umí koncentrovat na zvukové detaily, které jsou někdy samonosné, jindy navázány na vzdálené jevy, a pod vedením Petera Vrábela nastudovali skladby pečlivě a tak pěkně, že, věřím, je budou moci v budoucnu ještě někde uvést.
