Čtvrtý abonentní koncert Filharmonie Brno byl naplánován do Janáčkova divadla (tedy prostoru podstatně většího, než je tradiční Besední dům) a tento tah se ukázal jako předvídavý: hlediště největšího českého operního domu bylo v pátek 27. dubna odhadem ze tří čtvrtin zaplněné. Úvodní skladba žijícího klasika brněnské a české hudby, Pavla Blatného, představila skladatele známého především jako jednoho z průkopníků „třetího proudu“ v trochu jiném, snad vážnějším, světle. Ve Starém zpěvu , meditačních antivariacích na píseň Tomáše Akvinského (jak zní podtitul skladby), skutečně nejde o variace v pravém slova smyslu: téma prosté písně je na začátku neokázale uvedeno, ale neprochází dále klasickou motivickou prací obvyklou pro tema con variazioni . Spíše je v průběhu desetiminutové, velmi nápadité a promyšlené kompozice konfrontováno, a tím ozvláštňováno s různými moderními (avantgardními zhruba v letech 1950–1970) kompozičními postupy, až se na závěr navrací ve své prosté podobě. Filharmonie Brno pod taktovkou Jakuba Hrůši hrála v úvodním, „zahřívacím“ kusu velmi soustředěně, ostatně jako po zbytek večera. Hrůša vystihl tektonickou logiku skladby nenápadně gradující směrem k hymnickému vrcholu, umístěnému zhruba ve „zlatém středu“.
Následoval První violoncellový koncert Bohuslava Martinů, skladba z roku 1930, kterou podle odborníků na Martinů začalo jeho neoklasické tvůrčí období. Slyšeli jsme však verzi z roku 1939 s bohatší orchestrací příznačnou pro třicátá léta. První větě poněkud chyběl tah, orchestr nehrál dosti jásavě ve smyslu modernistického patosu, který z této věty čiší; především hlavní „optimistické“ téma znělo v orchestrálním tutti trochu nedokrveně. To druhá věta byla takřka dokonalá. Pasáže v pianissimu prověří výrazové kvality každého orchestru, a brněnští filharmonici v této zkoušce obstáli. Violoncellista Julian Steckel za orchestrem nijak nezaostával, ba naopak – jeho tón je poněkud tenký, ale zároveň dosti ostrý na to, aby byl nazván subtilním; zpěvnost a ušlechtilé vibrato mu rovněž nechybí. Svou virtuozitu projevoval v průběhu celé skladby, jakož i v kadenci závěrečné věty. Třetí věta zněla naprosto suverénně. „Konstruktivistické“ pasáže (připomínající Bořkovcův Start , vzniklý o rok dříve) byly provedeny s adekvátní věcnou přesností, kontrastní pasáže zase lyricky, ovšem s klasicizující uměřeností, tedy – naštěstí – bez obvyklých romantických manýr. Jak se ukázalo už po několikáté, Martinů brněnské filharmonii prostě vyhovuje; zaznamenal jsem pouze několik nepřesných nástupů ve dřevech a v žestích, které ovšem nepokazily celkový dojem. Jako přídavek zazněl Prokofjevův Pochod z Hudby pro děti v Pjatigorského aranžmá pro sólové violoncello.
Po přestávce následovalo vrcholné dílo Bély Bartóka, slavný Koncert pro orchestr . Byl jsem zvědavý, jak se s touto nesmírně náročnou skladbou orchestr popasuje. A byl jsem překvapený a nadšený. Náročnost skladby vyplývá zejména z heterogenity hudebního materiálu (střídají se zde v jednotlivých výstupech v duchu koncertantního principu relativně samostatné nástrojové skupiny, trochu jako v Janáčkově Sinfoniettě ), z množství polyrytmických a polyfonních pasáží atp. Úplně jednoduše řečeno: skladba musí znít dostatečně různorodě (jde přeci jenom o „koncert pro orchestr“, nikoliv o symfonii), a zároveň celistvě. Tomuto požadavku se podařilo dostát. Celkový dojem byl strhující. Orchestr Hrůšu na slovo poslouchal, hrál velmi disciplinovaně, ale zároveň živě a jaksi samozřejmě: tedy skutečné ars , nikoliv pouhé techné .
Koncert složený výhradně ze skladeb dvacátého století (které v hudbě zřejmě stále trvá) mě také překvapil svou návštěvností: brněnský posluchač je očividně natolik kultivovaný, že se nenechá odradit na první pohled náročným programem. Buďme tomu rádi a neumrtvujme jeho vkus stokrát slyšenými „šlágry“. Víc takových koncertů, nejen v Brně!
