Na den přesně po šesti letech a jen dva týdny před 130. výročím prvního uvedení v Leeds se do Ostravy v programu Svatováclavského hudebního festivalu vrátilo Dvořákovo celovečerní vokálně-orchestrální dílo Svatá Ludmila op. 71, B 144 (1885–1886), oratorium händelovských rozměrů a inspirací, Dvořákova archaizující poklona anglickým oratorním tradicím a fanouškům Händela, Haydna a Mendelssohna. Svátek svatého Václava mohl být festivalem příhodněji oslaven snad jen Foersterovým oratoriem Svatý Václav op. 140 (1928), na něž si však budeme muset (podobně jako na skladatelovu tvorbu na festivalu a vůbec v českých zemích) ještě počkat, pokud se jej ovšem dočkáme. Dvořákovo oratorium o mládí, obrácení a lásce přemyslovského páru Ludmila – Bořivoj s dubléry Svatavou a poustevníkem Ivanem je však naprosto ideální kompozicí, spojující náboženský a nacionální patos svatováclavského svátku, a to v opulentním pozdně barokním jazykovém hávu Jaroslava Vrchlického v bohaté instrumentaci Dvořákově.
Na festivalu zazněla kompozice již podruhé, v roce 2010 však byla uvedena v propedeutickém nastudování Leoše Svárovského a Petra Fialy, který svými ostrými nůžkami sbormistra-praktika, příliš zohledňujícího míru posluchačovy pozornosti, vykostil oratorium, a hlavně jeho II. díl, do podoby informativního skeletu. Ondřej Vrabec, který po nastudování v italské Pise (10. 9. 2016) a Hradci Králové (15. 9. 2016) stanul stejně jako v Itálii před Filharmonií Brno, k Dvořákovu oratoriu přistoupil společně s Pražským filharmonickým sborem sbormistra Lukáše Vasilka s pokornou pietou, a až na škrty několika čísel v I. dílu a podle mě surové zkrácení vstupního sboru na místě ouvertury předložil dílo ostravskému festivalovému publiku jako dvouhodinový monolit s famózními sbory a kantabilními áriemi hodnými hitmakera Dvořáka. Na obě Ludmiliny árie v I. díle v podání Kateřiny Kněžíkové dlouho nezapomenu, jak byly expresivně podány, a to v deklamačně dokonalém balení. Jistě, ostravské publikum mlsalo plody předcházejících Vrabcových provedení a společného nastudování s brněnskými filharmoniky pro Gardinerův festival duchovní hudby Anima mundi v Pise. Přesto však dílo dokonale snoubilo Vrabcovu objektivní profesionalitu s kolektivní naléhavostí pražských sboristů a pozdně-barokní květnatou naléhavostí Kateřiny Kněžíkové a jejích kolegů.
Ondřej Vrabec je z těch dirigentů, kteří (zatím a přeji si, aby u toho navždy zůstalo) slouží dílu a nikoliv dílo jejich sebeprezentaci. A tak, odpustím-li mu jako historizující purista tu chybějící půlhodinu nádherné Dvořákovy hudby (úderných sborů I. dílu bylo opravdu škoda), stěží na jeho múzami políbeném kapelnickém projevu nacházím pihu na kráse. Velmi mě potěšila Vrabcova pozornost drobné agogice, instrumentálním sólům (klarinety a flétny mě velmi příjemně překvapily) a horizontálnímu vrstvení středních hlasů. Jelikož jsem byl pořadateli usazen do akusticky milosrdného středu zvukově nevyzpytatelné Katedrály Božského Spasitele, vychutnával jsem si zvukovou masu sboru a orchestru i s četnými drobnými detaily. Na nemilosrdné katedrální akustice, srovnatelné s jihoevropskými nádražními halami, si však vylámali zuby i jiní matadoři taktovky a Vrabcovi konkurenti. Angažování Vasilkova Pražského filharmonického sboru bylo možno jen kvitovat – Dvořákovi rozumí nejen ve Stabat Mater, Requiem a Te Deum, ale i v tomto díle, které by mělo na českých koncertních pódiích zaznívat rozhodně častěji, protože ve stínu Dvořákových latinských duchovních kompozic stojí jen kvůli temporálnímu propojení námětu víry a národa a českému libretu, nikoliv pro kvality skladatelova zhudebnění samého. A dámy Kněžíková a Hajnová vzornou deklamací nejednou odhalily i skryté krásy Vrchlického umělého jazyka.
Jakkoliv témbrově, deklamačně i schopností expresivně interpretovat zpívaný text zářijovému podvečeru dominovala Kateřina Kněžíková, z jejího stínu dokázala vystoupit jak mezzosopranistka Veronika Hajnová (budiž jí odpuštěn drobný textový výpadek v úvodu II. dílu), tak basista Martin Gurbaľ, kterého jsem opět slyšel po delší době, a zjevně se mu podařilo překonat dřívější hlasové potíže. Slovansky vřelým témbrem hlasu kvartet vhodně doplňoval slovenský tenorista Martin Gyimesi, v nemilosrdné chrámové akustice a vedle trojice kolegů však útlým volumenem zaostával. Publikum Dvořákovo oratorium kvitovalo ovacemi ve stoje, tentokrát oprávněnými, protože Svatá Ludmila byla pány Vrabcem a Vasilkem nastudována se zjevnou pečlivostí. Se stejnou pečlivostí, s níž byl připraven i letošní ročník Svatováclavského hudebního festivalu, jehož publiku byla předložena Beethovenova Mše D dur op. 123, Scarlattiho duchovní opera Giuditta, kompozice Bachovy, Zelenkovy a Schubertovy i písňový večer Martiny Jankové. Svatováclavský festival dorostl s XIII. ročníkem pubertálním letům a nepřestává si troufat: snad se v následujících letech dočkáme podobně náročných programů, které by objevovaly nové světy a saturovaly staré dramaturgické dluhy. Snad dojde na Mozartovy a Haydnovy mešní kompozice, snad se Žalmem 149 konečně uzavře souborné a cyklické uvádění Dvořákových duchovních kompozic, snad se dočkáme Vycpálkových oratorií, snad bude častěji zaznívat Martinů, Britten nebo Martin, klasikové duchovní hudby 20. století. Snad dojde i na Schmidtovo oratorium Kniha sedmi pečetí. Kde jinde se „snad“ šmahem mění v „jistě“ než v moravskoslezské metropoli a její hudebně-duchovní dílně, Svatováclavském hudebním festivalu?
