Ensemble Inégal měl v pátek 9. října zahájit svou letošní koncertní sezonu úctyhodným projektem – uvedením Mariánských nešpor Claudia Monteverdiho. Díky schopnosti promptně reagovat na vládní nařízení nakonec publikum v kostele Panny Marie pod řetězem v Praze vyslechlo skvělý náhradní program z instrumentálních děl Monteverdiho současníků. Z Mariánských nešpor zazněly pouze tři vybrané části, a to ve vynikajícím provedení pěvců Gabriely Eibenové, Pavly Radostové, Hasana El Dunii, Jakuba Kubína a Jana Mikuška.
Když jsem přicházela do pražského kostela Panny Marie pod řetězem, abych si vychutnala první koncert letošního XIV. ročníku abonentního cyklu souboru Ensemble Inégal, stále jsem ve skrytu duše doufala, že se stane zázrak a skutečně zazní původní program. Díky všeobecně známým a pro hudebníky devastujícím restrikcím ale Mariánské nešpory Claudia Monteverdiho nemohly být provedeny. Jedno moudré české přísloví praví, že vše zlé je k něčemu dobré. Umělci s tak velkým přehledem, jako je právě Adam Viktora a jeho žena Gabriela Eibenová, která na přípravě konceptu a dramaturgie spolupracuje, z celkové situace dokázali vytěžit naprosté maximum a připravili skvělý program, který byl pro publikum důstojnou náhradou. Píši vědomě „důstojnou“, nikoliv adekvátní. Zážitek vyslechnout si Monteverdiho Mariánské nešpory právě v kostele zasvěceném Panně Marii, který je navíc ve vlastnictví Suverénního řádu maltézských rytířů, totiž nic nenahradí. Pro samotný soubor je alespoň přínosem, že narychlo připravený program bude moci využít i při mnoha jiných příležitostech (a tady si vzhledem k situaci dovoluji dodat – „doufejme“).
Soubor Ensemble Inégal – Prague Baroque Soloists připravil večer převážně z kratších instrumentálních děl Monteverdiho současníků, kteří působili v Benátkách na přelomu 16. a 17. století – Francesco Usper, Giovanni Picchi, Giovanni Gabrieli, a zvláštní místo v programu měla i hudba českého rodáka Samuela Capricorna, který byl ovšem mezi prvními, kdo sám Monteverdiho hudbu uváděl. S ohledem na vládní nařízení bylo nutné zpěv razantně omezit, nicméně se z Mariánských nešpor do dramaturgie podařilo „propašovat“ alespoň tři části. Byly tak chytře vybrané, že celkový program vkusně doplnily a dodaly mu duchovní rozměr. V jednotlivých částech vystoupily zasvěcenému hudebnímu publiku známé hlasy – sopranistky Gabriela Eibenová a Pavla Radostová a tři tenoři – Hasan El Dunia, Jakub Kubín a Jan Mikušek. Ještě než se rozezněly, předvedli své mistrovství instrumentalisté. Především skutečně smekám před uměním hráčů na cink. Richard Šeda intonačně a technicky dokonale ovládá svou hru a vedle něj působila velmi dobře i mladičká hráčka na cink Alma Mayer. Na úvod byla velmi šťastně vybrána Monteverdiho Toccata, která koncert otevřela v plném zvukovém lesku díky exponované sekci hráčů na barokní žesťové nástroje. Po celý večer jejich trombóny zněly intonačně naprosto přesně a zvukově se dokázaly výborně přizpůsobit jemným barokním strunným nástrojům, takže celek zněl velmi kompaktně. Jednotlivé skladby byly navíc velmi dobře vybrány i z hlediska kontrastu, vrcholu programu i jeho zakončení. Po svižném Canzonu Decima Nona a Doi Chori Giovanniho Picchi, kde excelovali především hráči na cink, bylo publikum připraveno na hlavní pěvecký výstup klidnou až meditační hudbou Samuela Capricorna. Jeho polyfonní Sonata tertia zazněla v nádherném vzdušném frázování, kdy si jednotlivé hlasy hráči předávali napříč celým souborem. Velmi vyrovnaně působila skupina houslí pod vedením zkušené koncertní mistryně Lenky Torgersen, zvukově lahodně zněla i dvojice hráčů na violy da gamba a především četná sóla gambistky Hany Flekové, která si často melodie předávala právě s Lenkou Torgersen. Mimochodem působivé byly i pohledy a úsměvy, které si obě hráčky pro lepší kontakt i vzájemné napojení věnovaly.
Vím, že hráči tohoto souboru dávají do hry vždy své maximum. Ovšem v pátek to bylo přeci jenom jiné. Vnímala jsem totiž i velkou radost a potěšení ze hry, možná i vděk za to, že bylo možné tento večer, byť v pozměněné formě, přeci jenom uskutečnit a před nucenou přestávkou si ještě zamuzicírovat. Hudba dokonale připravila vrchol koncertu a zároveň jeho dobře vyvážený střed – Duo Seraphim z Monteverdiho Mariánských nešpor. Pěvci v tomto výstupu představují anděly, kteří na sebe v nebi volají. Ke dvěma andělům (Hasan El Dunia a Jakub Kubín) se později přidá i anděl třetí (v interpretaci Jana Mikuška), aby společně provolali novozákonní „Tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo, a Duch svatý, a ti tři jedno jsou“. Publikum téměř nedýchalo. Bylo to spojení lahodné hudby a nádherných hlasů, kdy sólisté předváděli intonačně čisté a procítěné frázování, ve zjevném vnitřním ztotožnění se s obsahem, a zpěv si navíc velmi užívali.
Skvělým kontrastem pak byly výstupy obou sopranistek, které vybrané části Mariánských nešpor uvedly i zakončily. Pulchra es (Krásná jsi) publikum duchovně vyladilo, ovšem skutečnou více obsažnou tečkou večera byl závěrečný výstup Sonata a 8 se sopránovým sólem Sancta Maria ora pro nobis (Svatá Maria, oroduj za nás). Díky celkové situaci totiž tato silná duchovní hudba, která je ve své podstatě modlitbou, získala zcela nový rozměr. S ohledem na situaci a na „zákaz zpěvu“ to totiž byla zcela jistě poslední zpívaná slova, která v rámci pražských koncertů na delší čas zazněla. A zde je na místě připomenout, že se lidé po celá staletí obraceli k Panně Marii mimo jiné právě s prosbou o uzdravení. Nejslavnější poutní místa mariánského kultu vydávají četná svědectví o zázračných uzdraveních, která jsou připisována právě Panně Marii. A tato modlitba, coby na čas poslední oficiálně zpívaná slova, zazněla právě v kostele Řádu maltézských rytířů, jehož původním posláním je péče o nemocné a zraněné… Procítěný a krásný zpěv Gabriely Eibenové a Pavly Radostové byl krásným zakončením večera, po kterém se ani nechtělo odejít.
Sympatické ale bylo, že večer měl vedle „nebeských sfér“ i čistě lidský rozměr. Lence Torgersen v závěru praskla struna. Čekání na umělce, který musí odejít do zákulisí, není pro publikum nic příjemného. A tady se ukázalo, že Adam Viktora není pouze výborný dirigent a varhaník (během celého večera soubor řídil od portativu), ale také zdatný řečník, který o hudbě hodně ví a umí ji publiku slovně přiblížit. Doufám, že Adam Viktora svůj dar poutavě o hudbě vyprávět v budoucnu využije mnohem častěji. Tedy nikoliv pouze v případě, kdy musí časově vykrýt nenadálou situaci na pódiu, ale i jako příjemné doplnění skvělé hudební produkce.
Při odchodu z koncertu jsem v dobrém trochu záviděla městu Olomouc. Před nařízeným zákazem veškeré produkce totiž celý program zazněl o den později i v rámci Podzimního Festivalu Duchovní Hudby v olomouckém chrámu Panny Marie Sněžné. Při sledování celkové současné situace i způsobu rozhodování o našich životech můžeme opravdu pouze doufat, že tato hudební modlitba k Panně Marii bude nakonec opravdu vyslyšena.
