Dvořákovy Svatební košile zazněly ve Smetanově síni Obecního domu ve středu 30. října, což zajímavě koresponduje s Halloweenem, motivace pořadatelů ale byla nejspíš jiná. Připomenout méně hrané Dvořákovo dílo, od jehož vzniku uplynulo 140 let a do Roku české hudby se zajisté hodí.
Symbolická je okolnost, že záštitu nad dílem dvou největších českých katolických autorů, Erbena a Dvořáka, převzalo Pražské arcibiskupství. Svatební košile jsou zajímavé také tím, že byly objednány Anglií a měly zde mimořádně úspěšnou premiéru. Je to ten vzácný příklad, kdy oratorní tradice založená v Anglii Händelem přetrvala mnoho let a vytvořila poptávku, které skvěle využil už Haydn a po něm též Dvořák. Těžíme z toho dodnes. Jeho ranější Stabat Mater se u nás doma příliš nehrála, ale Anglie ji najednou provedla a ohlas byl okamžitý. Je také zajímavé, že vlastenecky cítící Dvořák mohl zvolit jiný latinský nebo anglický námět, ale chtěl něco z české literatury – a poprvé sáhl po Erbenovi. Podruhé pak po návratu z Ameriky, když zkomponoval hned čtyři symfonické básně.
Námět, který je bytostně křesťanský a zároveň duchařsky hororový, vybavil Dvořák velkolepou hudbou. Je zajímavé, jak spojil určitou obřadnost a poklidné vyprávění s dramatickými momenty. Balada tak vydá na osmdesátiminutové dílo, které se nese v poklidném temporytmu, ale pořád něčím překvapuje. Dirigent tohoto provedení Petr Altrichter skladbu očividně miluje a vedl ji svojí charakteristickou energií a nonkonformním dirigentským gestem. Dílo tak dostalo mnoho dramatických impulzů a akcentů. Český filharmonický sbor Brno zpíval čistě a přesvědčivě, zpívanému slovu bylo rozumět a výraz se proměňoval podle naléhavosti textu. Například méně známý verš „Tělu do hrobu přísluší, běda, kdos nedbal o duši“ vyzněl jako silné motto celé skladby a ještě působivější byl klidný závěrečný epilog jako rozuzlení „Ráno když lidé na mši jdou, v úžasu státi zůstanou“. PKF Prague Philharmonia hrála na svém vysokém standardu, krásná byla sóla dechových nástrojů, smyčce štíhlé a čisté. Možná bych ocenil trochu sytější a kulatější zvuk, ale jsem tak jako asi všichni, kdo dílo znají, příliš fixován na Krombholcovu starou nahrávku.
Stejnou váhu v provedení jako orchestr a sbor ovšem má trojice sólistů a ta rovněž obstála. Sopranistka Veronika Rovná měla na ústřední postavu ideální dívčí výraz a typ hlasu. Škoda že v některých polohách zní příliš ostře, ale technicky a intonačně obstála skvěle. Tady rádi zapomeneme na Drahomíru Tikalovou ze zmíněné historické nahrávky. Úlisný tenorový part Umrlce zazpíval velmi přesvědčivě Richard Samek, celou dobu naplno a s velkou technickou jistotou. Obdivuhodně obsáhl part Vypravěče Roman Janál. I když jeho hlas nemá takový objem, dal postavě velkou výrazovou sílu a vystihl mnoho proměn v závislosti na zpívaném textu. Jako by se v něm spojila zkušenost s operou a zároveň s písňovým repertoárem, a vedle toho zkušenost: jak uvedl v rozhovoru pro KlasikuPlus, zpíval tuto bohatě nuancovanou roli už šestkrát. Svědčí to i o popularitě kantáty, ve které Dvořákova melodická invence stojí nade vším, dovede ji sugestivně opakovat a pokaždé přijít s něčím novým. V kontextu „laskavé“ skladatelovy tvorby je tu ale opravdu hodně temné hudby a dramatického napětí. A nejvíce se to tentokrát koncentrovalo právě v partu Vypravěče.
