Vídeňští filharmonikové a pianista Igor Levit vystoupili 13. září v pražském Rudolfinu, aby ozdobili festival Dvořákova Praha, který si, i zásluhou takovýchto hvězdných koncertů, získává stále větší renomé i ve světě, a již dávno se stal velkým konkurentem Pražského jara. A to jsem nezmínil toho třetího vzadu, a jen proto, abych si ho nechal nakonec. Jakub Hrůša, jeden z mála českých dirigentů, jemuž se daří získávat vpravdě světový věhlas. Za dva roky nastoupí, po nikom menším než Rafaelu Kubelíkovi, na post šéfa londýnské Covent Garden. S rusko-německým pianistou mají společné i to, že prudký vzestup v jejich uměleckých kariérách se děje právě v současnosti, v posledních pěti, deseti letech. Jejich spojení se značkou WP, která je zárukou té nejvyšší hudební třídy již po třetí století, od roku 1842, kdy byl orchestr založen, tedy naplňovalo ta nejvyšší očekávání. Abych nenapínal, řeknu hned, že je také v plné míře splnilo, nic jiného se ani nedalo čekat. Ale proberme věci postupně.
Hornové sólo Brahmsova Klavírního koncertu č. 2 B dur, op. 83 uvádí, v dialogu s klavírem, podmanivé téma, jedno z nejkrásnějších, které se kdy zrodilo v mysli skladatele. Na výtečně připraveném rudolfinském Steinwayi se rozezněly poeticky snivé akordy, nořící se tajemně zhloubi, vzápětí vystřídané dramatičtějšími rozklady, ústícími do staccatových oktáv, které mají být jejich pointou. A zde se dopouští takřka všichni, i skvělí pianisté, stejné chyby. Ta je o to nepříjemnější, že podruhé, v rámci provedení, už Brahms tyto ostré oktávy svěřil houslím – takže máme dobré srovnání s tím, jak by to mělo správně znít. Tak i včera: oktávy Levitovi nezněly zcela stejnorodě, pokaždé trochu jinak, někdy více, někdy méně překryty, rozmazány předchozím pedálem. Že to lze zahrát zcela pregnantně, to dosvědčují tři jména: Clifford Curzon, Emil Gilels, Svjatoslav Richter. Ale to jsou v podstatě mé jediné větší výhrady, protože pak se rozezněl Brahms se všemi výsostně zhodnocenými kvalitami uloženými v potenciálu této jedinečné partitury.
Pokud bych přesto ještě něco měl, týkalo by se to jen výkonu pianisty – ale pokud ne vše Levitovi vyšlo na sto procent, nutno vždy u živého provedení trochu přimhouřit uši. Nejvíce si toho žádaly některé detaily ve středním dílu 2. věty (Allegro appassionato), které nebyly zcela dotaženy, pokud jde o subtilní úhozovou přesnost. Ostatně, a to je též lidsky přirozené, pianista se stále zlepšoval, tak jak se dostával do té pravé koncentrace. A tento Koncert přináší v tomto směru nároky opravdu extrémní, zejména pro široce rozpjatý volumen výrazů, nálad, poloh – každá věta má zcela specifické nároky. Vždyť toto dílo, obsahující tolik rozmanitých hudebních krás – od elegicky posmutnělé snivosti až po virilní vzkypělou dramatičnost – a považované za jedno z největších, ale i nejtěžších děl pro klavír a orchestr, řada i světových pianistů odmítala hrát, v minulosti i dnes.
Orchestr pod dynamickou taktovkou Jakuba Hrůši hrál po celý večer nejen bezchybně, ale uchvacoval vřelou barvou smyčců, dalekonosnou břeskností žesťů, i čistotou dřev, která opravdu zněla jak dřeva nejušlechtilejšího rodu. V Brahmsovi byl sólistovi přesně takovým partnerem, jak tento Koncert vyžaduje: byl dialogickým symfonickým videm koncertantního partu, kontrastně jej nasvěcující, dopovídající či komentující jeho mélos, a to občas i polemicky. Co mi zůstane ještě dlouho uších: hebounké unisono smyčců, jako druhé lyrické téma 2. věty (tranquillo e dolce), či vřelá violoncellová sóla rámující zasmušilé Andante. Zdravá tempová dramaturgie, již možno vztáhnout na provedení celého díla, se osvědčila zejména ve finální větě (Allegretto grazioso). Právě jednotné, toscaniniovsky scelující tempo, bylo v této až hýřivě náladově pestré větě – od hravého 1. tématu až po uherské intonace v druhém dílu – oním důležitým integrujícím prvkem. Shrnuto, tento Brahms byl velkým zážitkem, spíše pro strhující spontaneitu než pro preciznost realizace, a vymazal z paměti – to srovnání se nabízí – nikterak špatné dubnové provedení s PKF a Garrickem Ohlssonem.
Stejně tak Dvořákova Osmá zazněla ve skvostném zvukovém rouchu. Oproti Koncertu přibyly dva kontrabasy, a Jakub Hrůša – to už bez partitury – rozvinul s Vídeňskými filharmoniky před námi široké, pestrobarevné plátno, v němž zazněly všechny krásy Dvořákovy partitury. Provedení vcelku standardní, co do koncepce, ale úchvatně realizované. Vyzdvihl bych třeba působivé ztišení před vpádem horen ve středním dílu Adagia, či rafinovanost při jakoby váhavém nástupu tématu v repríze 3. věty. Salónní líbivost této myšlenky ještě podtržena glissandy, ač se jinak vídeňské smyčce ve jménu dobrého vkusu této manýře spíše vyhýbají, a nebo si ji rezervují jen pro určité intonace – stejně jako ve 4. větě Brahmsova Koncertu. Finále zahájeno ex abrupto, věta zazní ve sangvinicky svižném tempu, což poznat hned při 1. variaci ve violoncellech, a hodnotil bych její provedení nejvýše z celé Symfonie, hlavně díky celkovému promyšlenému tahu, gradujícímu k oslnivému orgiastickému závěru. Jakub Hrůša předvedl s Vídeňskými filharmoniky Dvořáka v moderním, vcelku věcném balení, ale se skvěle vypracovanými vrcholy, které tím více mohly tektonicky vyniknout – a přišlo mi, že bez nějakého zvláštního akcentu na českost melodiky.
Vzácný večer byl zakončen vpravdě vídeňským přídavkem, Polkou Johanna Strauße syna. Nepátral jsem po tom, která to byla (má jich k jedné stovce), ale patří myslím k těm méně hraným. Mohl bych prohlásit, že provedení bylo skvostné, ale bylo by to nošení sov do Athén.
