Jsem hluboce přesvědčen o tom, že zvuk těch největších světových orchestrů je po generace primárně utvářen jejich domovským sálem, kvalitami a charakterem jeho akustiky. Amsterdamský královský orchestr Concertgebouw sídlí od roku 1888 v sále, jenž patří spolu s vídeňským sálem Musikvereinu a Boston Symphony Hall k nejuznávanějším na světě. Nepochybně zcela po právu, vždyť sám Mahler, nadšený zvukem sálu Concertgebouw, prováděl poslední orchestrační úpravy svých symfonií – právě První, Páté a Sedmé – při zkouškách s místním orchestrem tak, aby co nejlépe využívaly jeho akustiku. Pod vedením Mahlerova přítele Willema Mengelberga, jenž orchestr formoval celých 50 let (1895-1945), se pak z orchestru Concertgebouw stalo těleso, jehož autentická mahlerovská tradice je dodnes nezpochybnitelná.
Amsterdamští přijeli na letošní PJ se svým uměleckým šéfem Danielem Gattim, jenž orchestr převzal po Marissi Jansonsovi v září 2016. Na jejich vystoupení 15. května ve Smetanově síni nejvíce hoden obdivu byl právě jejich nezaměnitelně vřelý zvuk, spojující ty nejlepší souzvukové kvality Vídeňské i Berlínské filharmonie, jejich dvou největších konkurentů. Zvuk orchestru, který Concertgebouw po léta nezaměnitelně charakterizuje, je plný jemných sensorických ingrediencí, ale je i zdravě robustní ve ff, kyprý jako čerstvě zoraná zem, i čirý jako studánka – ale vhodíte-li do ní kámen, rozvíří se její hladina do zvukových vln opojné barevné krásy. I při nejvyšším nasazení a expresivitě – ať jsou to kňouravé vzlyky či extatické vize – jakákoli výrazová poloha má v provedení Concertgebouw svou dokonalou tonální kvalitu. I Smetanovu síň, s její obtížnou a proměnlivou akustikou, dokáže tento orchestr naplnit a prosytit prosluněnou zvukovou hmotou jako málokterý jiný – možná vůbec žádný. Oproti dokonalému, ale trochu suchému zvuku berlínských, oproti slovansky vřelému, ale ne vždy absolutně přesnému souzvuku vídeňáků, mi zvuk amsterodamských vždy připomínal šťavnatý krvavý biftek – i tentokrát, když hráli Mahlerovu symfonickou prvotinu.
Zahájili ovšem brilantně napsanou Weberovou ouverturou k Euryantě – trochu na zadržený plyn, s ohledem na přítomnost 30 studentů pražské konzervatoře. Krásné gesto, jehož pedagogická hodnota je nesmírná. Jaká je to motivační vzpruha pro mladé hudebníky – zahrát si, rameno vedle ramene, s mistry mistrů, a oposlouchat si zevnitř, při praktické hře, jak zní jeden z nejlepších orchestrů planety!
Lesk celému večeru dodala i přítomnost jednoho z nejslibnějších talentů mladé pianistické generace – ruského básníka i bouřliváka klavíru, Daniila Trifonova. Nejhranější Prokofjevův klavírní koncert, Třetí, vyzněl v dokonalé souhře, jež vyvolávala dojem – při vší relevanci koncertantního partu – jako by klavír byl nedílnou součástí symfonického proudu. Sugestivní barevnost některých míst byla díky tomuto zvukovému řešení jedinečná – vyzdvihl bych především druhé zaznění vedlejšího tématu prvé věty v repríze, kdy je klavír podporován bizarně znějícími perkusemi, ale i závěrečné běsnění, byť syrovostí své hutné zvukové hmoty ztrácelo již trochu detail. Trifonovův Třetí Prokofjev je slyšitelně více rozvrstven, než jak je běžně slýchán: jako víceméně brutální juxtapozice dravé motoriky a zpěvnosti. Jeho úhoz je totiž neobyčejně flexibilní, charakterizuje ho výbušná dravost, i měkká poezie. Opalizující, jiskřivé shluky tónů jsou sofistikovaně zahaleny do apartní pedálové mlhy – na rozdíl třeba od Marthy Argerich, akcentující více perkusivní charakter klavíru, tak jak jej měl Prokofjev na mysli. Trifonovovo pojetí se nicméně důstojně zařazuje do dlouhé řady vrcholných prokofjevovských interpretací, vedle jmen jako William Kapell, Van Cliburn, Maurizio Pollini, Ivo Pogorelich či z poslední doby Denis Matsuev. Trifonov se rozloučil s pražským publikem stylovým encore: volnou větou z Prokofjevovy Osmé sonáty, Andante sognando.
Po trapně odkládaném začátku Mahlerova Titana – kdy Danielle Gatti musel dlouhé minuty čekat, než se návštěvníci VIP salónků (kam se zřejmě zvonění nedonese), začali poznenáhlu trousit do sálu a složitě zaujímat svá místa uprostřed řad, provázeni nedvojsmylným bučením a voláním „fuj“ – se rozezněl nejtišší začátek, který dějiny symfonie znají. Tajemný přírodní zvuk, jako když se na ranních lukách ještě povalují mlhy, opalizující již nesmělým sluníčkem, a do toho pronikají jednotlivá pastorální sóla, stále odvážněji a vášnivěji. Když poprvé zabouří plénum, zvukový obraz se ostře promění – tiché pasáže koncentrované lyriky náhle vzkypí radostnými fanfárkami. Provedeno tak, že ani nedýcháte. Jak jinak zněly horny, nejprve sordinovaný (gestopft) tajemný zvuk, a pak výrony čiré radosti! Snad jen u Kubelíka (Orchestr bavorského rozhlasu) můžeme zaslechnout tak čisté přírodní drama. Ta bizarně váhavá glissanda (Mahlerem předepsaná) ve vc před nástupem basových kroků harfy, jako by nesla jakési ironicky zbarvené poselství. Byli jsme účastni zrození ducha symfonie z lůna přírody. A samozřejmě z písní, jež se v těch letech Mahlerovi honily hlavou. Radostný ländler je pod Gattiho taktovkou bakchickým hymnem na radost, jásavým a naivním, protože ničím nezkaleným. Jen Trio představuje rafinessu až na samé hranici parodie. Třetí věta hrána slavnostně a odměřeně, jak velí Mahlerův pokyn, ale to míšení temp, barev a etnik působilo, jako by se kdesi na česko-bavorském pomezí střetávaly jednotlivé kapely – fascinující zvuková podívaná. Defilovali před námi trošku líznutí funebráci, klezmer, i nějaká podezřelá böhmisch kapela. Bouřlivé Finale. Gatti odkrývá vysoce dramatickou stavbu jako by šlo o komplikovaný porod, s několika obtížnými peripetiemi. Je to běsnící kosmogonie (jako později řada dalších Mahlerových Finale), v níž může někdo slyšet Počátek, jiný zas Konec. Já jsem v ní slyšel Počátek konce. Nedejme se mýlit závěrečnými oslavnými fanfárami: to může být také trouba posledního soudu. Koncepce jasná a ostrá jako polední slunce na poušti. A také tak spalující.
