Stredoeurópsky festival koncertného umenia je ojedinělou událostí z mnoha důvodů. Především je to festival s více jak dvacetiletou tradicí přinášející koncerty vysoké umělecké hodnoty. Ta je zajištěna jak pečlivým výběrem interpretů – mladých hudebníků z Evropy, kteří už své umění prokázali na mnoha významných soutěžích a koncertních pódiích, tak také dramaturgie, která se ve většině případů vyhýbá známým, často hraným dílům a hledá nové skladby, ať už v oblasti staré hudby, tak u děl 20. století. Dalším specifikem je, že všechny výkony hodnotí odborná mezinárodní porota, která na závěrečném sobotním koncertu udělí ceny. Festival probíhá každý rok v předvelikonoční době v Žilině a žilinské publikum si zpravidla nenechá, soudě dle návštěvnosti, jediný z koncertů ujít. Většinu hudebních večerů natáčí slovenský rozhlas, který je také jedním z mediálních partnerů. Bohužel tím propagace festivalu k jeho škodě končí. Slovenská státní televize nejeví zájem, přestože jde o významnou hudební akci na Slovensku. A tak festival i přes svou vysokou uměleckou úroveň zůstává bohužel regionální akcí.
Co bylo tedy letos k vidění a slyšení? Zahajovací koncert patřil Štátnému komornému orchestru Žilina , který kromě toho, že každý rok na festivalu hraje, poskytuje zázemí a koncertní sál pro hlavního organizátora – Hudobné centrum v Bratislavě. V první polovině se představil výborný polský violista Ryszard Groblewski s Waltonovým Koncertem pro violu . Předvedl velmi soustředěnou a technicky perfektní hru. V druhé půli jsme kromě 1. symfonie Sergeje Prokofjeva slyšeli i Flétnový koncert Jacquesa Iberta v provedení sympatické a spontánní Francouzky Magali Mosnier . Koncert řídil třetí soutěžící – britský dirigent Benjamin Wallfisch (mimo jiné nositel Oscara za filmovou hudbu k Marianelliho filmu Vykoupení a nominace za hudbu k Pýše a předsudku). Mladý dirigent si s orchestrem poradil velmi dobře, zejména bych vyzdvihla jeho propracované provedení Cikkerovy svity Vzpomínky, Op. 25 , která do zajetých interpretačních kolejí z řad slovenských hudebních těles vnesla svěžího britského, nikoliv však stylu vzdáleného, ducha.
V úterý zahrál polský orchestr Sinfonia Varsovia pod taktovkou loňského vítěze Itala Francesca Angelica . I na tomto koncertě potvrdil, že je pečlivým, inteligentním, velmi muzikálním dirigentem s vnitřní disciplínou a krásnými, precizními gesty. Stará poctivá dirigentská škola. Jako vloni, naprosto zralý osobitý výkon, bez zaváhání, zbytečných gest, prostě čistá krása. V první polovině se jako další ze soutěžících představila maďarská sopranistka Polina Pastircsák . Vybrala si Berliozovy Letní noci , které přednesla vroucím způsobem, bez zbytečného vibrata, krásným, vyrovnaným hlasem. Za svůj výkon dostala Cenu Pražského jara, takže se brzy s jejím interpretačním uměním budou moci seznámit i posluchači v Praze. V druhé půli zahrála německá houslistka Alina Pogostkina Prokofjevův Druhý houslový koncert g moll, op. 63 . Její výkon, jakkoliv technicky přesný, byl bohužel příliš romantický. Koncert uzavřela Ravelova Moje matka husa , která díky dirigentskému umění Franscesca Angelica byla skutečnou lahůdkou.
Pro mě byl nejlepším koncertem celého festivalu středeční večer. V první polovině se představil německý perkusionista Johannes Fischer , jehož nástroje zaplnily celé pódium a daly tak možnost slyšet všemožné bicí, ale hlavně ukázaly, že Johannes Fischer je skvělý hudebník, schopný zahrát na cokoliv, včetně podlahy pódia nebo trubek od topení (ve vtipném přídavku). Velmi vhodně zvolený program bez transkripcí, původní díla druhé poloviny 20. století, z nichž bych vyzdvihla alespoň Xenakisovu skladbu Rebonds B pro několik bubnů a woodblocky, která byla poslední skladbou půlrecitálu a která byla naprosto jedinečně vystavěná a provedená. Že je nejen dobrý hráč, ale i herec, předvedl ve skladbě Le corps à corps Georgese Aperghise. Johannes Fischer je velký hudební talent, schopný energického projevu, kde je třeba, nežných pian a neuvěřitelných tremol, herecké akce i gagu. Hra ho těší a svou radost tak přenáší i na posluchače. Právem se stal letošním vítězem festivalu – držitelem Ceny hudební kritiky.
Vynikajícím protipólem mu byla chorvatská kytaristka Ana Vidović . V dílech Astora Piazolly, Maria Castelnuova – Tedesca a Agustina Barriose Mangorého předvedla velmi lyrický, oduševnělý projev (u Piazolly vůbec nevadila absence razance, na jakou jsme u něj obvykle zvyklí), s krásným, čistým tónem bez jediného skluzu, přehmatu, velmi jemný, ženský, vnitřní, intimní projev. Ana Vidović obdržela Cenu Slovenského rozhlasu a bude v příštím roce účinkovat na jednom z festivalových koncertů Radia Děvín.
Zato čtvrteční koncert byl opravdovou show. Bratři Victor a Luis del Valle dělali pro pobavení publika, co mohli. Mrkali na sebe během hry, i kde nebylo nutné, pohazovali kučeravými hlavami, prostě výkon hodný televizní show. Bohužel na úkor stylové interpretace především u Mozarta. Dva španělské tance Manuela de Fally se jakž takž povedly, což by se ostatně u Španělů dalo čekat. Podle očekávání dostali Cenu publika.
V druhé půlce vystoupila sopranistka Mária Porubčinová , další z velkých hlasů slovenské vokální školy. I když nerada hodnotím vnější image umělců, v tomto případě, hlavně kvůli tomu, že naprosto odváděla pozornost od výkonu, musím zmínit nevhodně zvolenou róbu, která by byla vhodná k baroknímu repertoáru, ale ne ke komornímu recitálu z děl Irshaie (světová premiéra písní We outgrow Love) , Dvořáka a Slavického. Mária Porubčinová má pěkný, vyrovnaný hlas, ale řekla bych, že až příliš dbala na jeho krásu a dokonalost než na srozumitelnost textu a hlavně odlišnost projevu jednotlivých děl. Pro operní repertoár 19. století je však jako stvořená. Její doprovazeč Róbert Pechanec byl naprosto vynikající. Velmi citlivě doprovázel, aniž by se upozaďoval a svým smyslem pro odlišnost skladeb po všech stránkách mnohonásobně předčil sólistku.
Páteční večer představil na repertoáru druhé poloviny 18. století dva „dechaře“. Pozounistu Alexandra Gorbunova z Ruska a fagotistu Marca Trénela z Francie. Doprovázela Cappella Istropolitana pod vedením Roberta Marečka . Solidní výkony všech.
Závěrečný koncert patřil Pražské komorní filharmonii pod taktovkou Jakuba Hrůši . Tady bych vyzdvihla zařazení velmi zajímavé Studie pro smyčce Pavla Haase. Po ní následoval poslední soutěžící – ruský klavírista Denis Kožuchin , který podobně jako před dvěma lety Ivo Kahánek, na poslední chvíli porotě zamíchal karty. Jeho provedení prvního Chopinova Klavírního koncertu e moll, op. 11 bylo výtečné. Denis Kožuchin je umělec se zdravým sebevědomím a racionálním přístupem k věci. Chopin nebyl přehnaně rychlý, ani přehnaně romantický, jak tomu mnohdy bývá, prostě věcný, soustředěný, ale dojemný, muzikální, chlapsky něžný. S dokonalou artikulací a technikou, bez přehnaných emocí. Po takovém výkonu pochopitelně následoval vhodně vybraný přídavek – Chopinovo Preludium Des dur č. 15 , opět v uměřeném tempu se zajímavě zvýrazněnými tématy. Za svůj interpretační přínos obdržel Cenu Slovenského rozhlasu a s ní i účinkování na jednom z abonentních rozhlasových koncertů v příští sezoně a Cenu primátora města Žiliny pro nejmladšího účastníka festivalu. Voříškova Symfonie D dur byla takovou pěknou tečkou za celým hudebním týdnem.
Svěžest a nadšení mladých interpretů, chuť hrát, objevovat nové rozměry skladeb jsou hlavní devizou žilinského festivalu. Přejme mu proto přízeň mocných a bohatých, aby i nadále mohl své posluchače těšit, dávat příležitost mladým hudebníkům předvést své umění. Poslech hudby nás vede k uvolnění, ztišení, ke společnému potěšení z krásy. Kultura pěstuje lidského ducha, vychovává, obrušuje agresivitu a nutí přemýšlet. Vede ke kráse, sdílení, tvořivosti, komunikaci, která v dnešním virtuálním světě chybí. Žilinský festival dává naději, že umění jde prostřednictvím mládí dál svou cestou a že se ty nejlepší koncerty nemusí odehrávat jen v hlavním městě.
