V předvečer státního svátku, 27. října 2014, vstoupily celosezónní Svátky hudby do 23. ročníku. Je zajímavé, jak tvrdohlavě se i přes občasnou nepřízeň osudu drží na výsluní zájmu posluchačů. Díky podpoře pojišťovny Kooperativa se situace v poslední pětiletce ekonomicky stabilizovala. Nicméně je zřejmé, že je to zásluha zakladatele Václava Hudečka. Bez jeho nadšení i diplomacie by festival, obávám se, už dávno skončil.
Úvodní koncert je vždy příležitostí ke společenské prezentaci, což letos potvrdila košatá účast pražské politické a ekonomické elity. Samotný průběh se však bohužel mezi kulturní události roku 2014 nezařadil. Symfonický orchestr Českého rozhlasu hrál pod vedením Tomáše Braunera jen standardně dobře. (Musím dodat, že pod taktovkou svého šéfa Ondreje Lenárda hrává lépe a angažovaněji.) Mozartova předehra k Únosu ze serailu byla těžkotonážní a připomněla mi spíše českou čokoládu nežli Mozartovy salcburské pralinky. Jeho Koncertantní symfonii pro housle, violu a orchestr Es dur, K. 364, jsem slyšel snad stokrát. Václav Hudeček i Jitka Hosprová hráli z not a přesto se v první a třetí větě nevyvarovali intonačních a technických přibližností (kupodivu hůře dopadla viola, jež byla navíc překvapivě málo znělá). Co se týká stylu, určitě bych takové pojetí bral před třiceti lety, ale v roce 2014 ne…
Instrumentální první polovinu koncertu vystřídal po pauze pokus o bel canto. Vrcholem večera byla účast Štefana Kocána. Jeho bohatýrský bas je ideální pro role ruského repertoáru, Verdiho či Pucciniho, ale rozhodně ne pro Mozarta. Proto „katalogová“ árie Leporella z Dona Giovanniho vyzněla v porovnání s jeho konkurenty z operního světa poněkud komicky. Zato árie z Verdiho Sicilských nešpor byla báječná. Ještě jsem živě neslyšel tak jímavé a hlasově osobité pojetí. Určitě to byl vrchol koncertu… Altistka Dina El bohužel vedle něho jen statovala. Její výkon byl natolik dunivě bezkrevný, nejistý a toporný, že jsem zapochyboval, jestli jsem skutečně na zahájení renomovaného festivalu. Vrcholem trapnosti byla Mozartova koncertní árie Non temer amato bene, K. 505. Mozart nelítostně odhalil její pěvecké limity. Politováníhodný dojem poněkud vylepšila v závěrečném duetu Isabelly a Mustafy z Rossiniho Italky z Alžíru, v němž se mohla opřít o přirozený Kocánův talent. Bohužel vše zase shodila v přídavkovém Mozartově ariosu Voi che sapete z Figarovy svatby.
Nevšední potěchou očí byla záplava květinových darů na závěr. Tolik květin zažívá pódium Dvořákovy síně jen výjimečně… Vstup do 23. ročníku sice nebyl ideální, festival však naštěstí nabízí řadu jiných zajímavých setkání s hudbou.
