Již poosmé se mezi Dnem české státnosti a Výročím vzniku Republiky československé v ostravských kostelech a svatostáncích dalších osmnácti lokalit Moravskoslezského kraje uskutečnilo čtyřiatřicet koncertů staré hudby nejen v tzv. poučené interpretaci na dobových nástrojích a jejich kopiích a duchovní hudby několika staletí, jimiž už téměř desetiletí saturuje jeden z největších duchovních a kulturních deficitů postindustriálního Ostravska Svatováclavský hudební festival (SHF). I v roce 2011 tvořily páteř dramaturgicky rozhodně progresivního festivalu koncerty, v nichž zazněly pilíře západoevropské hudební tradice čtyř posledních století, a večery s díly, která Ostravané slýchají zřídka, nebo je dosud neslyšeli. Jedním z takových večerů byl hned úvodní, divácky úspěšný koncert České filharmonie , Pražského filharmonického sboru a chlapeckého sboru Pueri gaudentes , které za řízení Tomáše Netopila v Brittenově Válečném requiem op. 66 doprovodili trojici sólistů, toho večera dobře disponovanou Evu Dřízgovou-Jirušovou , stále lepšího Jaroslava Březinu a výborného Romana Janála , jehož hlasu Brittenova hudba vysloveně sedí. Spokojené úsměvy na obou stranách improvizovaného pódia v kostele Panny Marie Královny v Mariánských Horách dávaly tušit, že hned úvodní koncert (28. 9.) byl mimořádným večerem.
Emocionálně vypjatými byly i první večery ve společnosti předních domácích ansámblů staré hudby, ať již mám na mysli koncert Collegia Mariana se Zelenkovými Sepolcri (30. 9. zaujala hlavně vždy výborná Hana Blažíková ), nebo vystoupení souborů Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 Václava Lukse , které nejprve v Ostravě-Svinově (4. 10.) a posléze v Opavě (5. 10.) velmi emotivním způsobem, možná až na úkor jemnější dynamické práce, přednesly Bachovy Janovy pašije BWV 245. Pominu-li drobné výhrady k nepříliš odstíněné tempodramaturgii a zmíněné výhrady k monotónní dynamice, možná způsobené chrámovou akustikou, nemohu nezmínit výkon Marka Brutschera v roli Evangelisty, který rozhodně nebyl pouhým objektivním komentátorem novozákonního děje, ale svůj part povýšil na drama, přerušované jen introvertněji koncipovanými áriemi. Dodnes jsem se s jeho emocionálně vypjatým pojetím role neztotožnil, publikum jej však zahrnulo ovacemi (v opavské repríze 5. 10., kterou jsem vyslechl ze záznamu, byl jeho výkon ještě stupňovanější).
Ačkoliv jsem si musel nechat ujít několik mimořádných koncertů, přinejmenším ostravské vystoupení Magdaleny Kožené s Collegiem 1704 řízeným v Händelově a Vivaldiho tvorbě italskou houslovou legendou Androu Marconem (13. 10.) nebo hned následujícího dne (14. 10.) provedenou Mozartovu Mši c moll KV 427 s Pražskou komorní filharmonií , Českým filharmonickým sborem Brno , sólisty a Jakubem Hrůšou , večerem, který od zveřejnění programu poutal mou pozornost, bylo vystoupení evropských špiček staré hudby v programu nazvaném Telemann v Paříži, v němž vedle Johna Hollowaye (barokní housle) a Larse Ulrika Mortensena (cembalo) vystoupili Linde Brunmayr (příčná flétna), Lorenz Duftschmid (viola da gamba) a Ulrike Becker (barokní violoncello). Během hodinového programu zazněla 15. 10. čtveřice Telemannových komorních kompozic, jmenovanými sólisty nedávno zveřejněná s dalšími kvartety na hudebních nosičích, jejichž kompoziční vynalézavost a charakterová pestrost poutala pozornost přítomného publika a v recenzentovi vyvolávala naléhavé přání, aby se SHF věnoval Telemannovi soustavněji, nejlépe i v oblasti u nás v podstatě neznámé a stále ignorované vokální hudby. Večer v zábřežském kostele Sv. Ducha totiž rozhodně patřil k nezapomenutelným.
K podobně interpretačně a dramaturgicky poutavým ostravským večerům patřilo i vystoupení trojice Roman Patočka (housle) – Jakub Fišer (viola) – Jiří Bárta (violoncello) v Bachových Goldbergových variacích BWV 988 (11. 10.), a to v úpravě pro smyčcové trio z pera Dmitrije Sitkovetského. I puristy musela Sitkovestského úprava s výjimkou několika z třiceti variací, v nichž bylo patrné, že dílo bylo původně určeno klávesovému nástroji, zaujmout. Mimořádným večerem, v němž se plně demonstrovaly dramaturgicky silné stránky festivalu, byl i program Ensemblu Tourbillon s uměleckým vedoucím a gambistou Petrem Wagnerem a basistou Tomášem Králem , bez jehož účasti se neobešlo hned několik festivalových večerů: v patrně nejzapadlejším z ostravských kostelů, chrámu sv. Bartoloměje v Nové Vsi, reprízovali 25. 10. program nazvaný Přijď, sladká smrti a posluchače ponořili do koncentrované atmosféry barokní hudby 17. a 18. století italské a německé provenience.
Jakkoliv je SHF především festivalem duchovní a staré hudby, od prvních ročníků nezanedbává ani tvorbu posledních desetiletí, jak bylo zřejmé z excelentního vystoupení Sboru Polského rozhlasu z Krakova s dirigentem Arturem Sędzielarzem , varhaníkem Andrzejem Białkem a violoncellistou Petrem Nouzovským (9. 10. zazněla tvorba A. Pärta, P. Vaskse, K. Pendereckého a H. M. Góreckého), večera Tiburtina ensemble a jazzového tria David Dorůžka (kytara) – Luboš Soukup (klarinet, saxofony) – Martin Novák (bicí), během něhož byla hudba středověkého španělského rukopisu z kláštera Las Huelgas kombinována s jazzovými improvizacemi (19. 10.), nebo ze závěrečného koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava (28. 10.), která pod taktovkou v Ostravě rozhodně vítaného Davida Porcelijna v programu z dílny Sukovy (Meditace na staročeský chorál Svatý Václave ), Schönbergovy (Šest písní op. 8) a Messiaenovy (Nanebevstoupení ) doprovodila i srbskou sopranistku Katarinu Jovanović . Dramaturgicky poutavým byl i koncert slovenských umělců Quasars ensemble (umělecký vedoucí Ivan Buffa ) a vynikající Petry Noskaiové , která společně s evropsky etablovaným tenoristou Knutem Schochem přednesla Schönbergovu komorní adaptaci Mahlerovy Písně o zemi . Ostravanům se tak po roce dostalo vzácné příležitosti srovnávat provedení téhož díla, uvedeného i na Janáčkově máji 2010 Dagmar Peckovou a Jaroslavem Březinou.
K potěšitelným rysům SHF patří skutečnost, že jde v domácích podmínkách patrně o nejreprezentativnější přehlídku aktuálního stavu domácích souborů staré hudby, z nichž většina se na festivalu objevuje s roční periodicitou (z nejvýznamnějších letos chyběla jen Musica florea a Ensemble Inégal). Obyvatelé Moravskoslezského kraje však mají prostřednictvím festivalu v podstatě každoroční příležitost setkat se i s jedním z nejlepších kvartetních souborů mladé generace, totiž komorním sdružením Pavel Haas Quartet , které letos v Rychvaldu (13. 10.) předneslo drobnými, za slovo nestojícími nedostatky poznamenaný Čajkovského Smyčcový kvartet č. 1 D dur op. 11 a bezkonkurenčním způsobem zahrálo Dvořákův Kvartet č. 12 F dur op. 96, jehož působivě klidnější tempa, mezi českými soubory nenapodobitelná agogika připomínající kvartetní hru první poloviny 20. století a řada dílčích fines v tempech a dynamice učinily z večera zjevení, což doložil i závěrečný přídavek z Beethovenova op. 130.
Kulturní přínos, ale i organizační význam a mecenášská odvaha SHF se za uplynulých osm let v Moravskoslezském kraji staly fenomény, o nichž se nemluví, protože se již staly samozřejmou součástí místního, ale i celorepublikového hudebního života. Naplněné ostravské a severomoravské a slezské kostely i v roce 2011 svědčily o neutuchajícím zájmu veřejnosti a snad budou příslibem, že se v době výrazného krácení veřejných rozpočtů v publiku najde řada mecenášů ochotných SHF podpořit. Na adresu vedení festivalu pak už lze jen vzkázat, že již jistě dozrál čas nastudovat Haydnovy vrcholné mše, Schumannovo oratorium Ráj a Peri nebo Schmidtovu Knihu sedmi pečetí, která zazní v Praze na jaře 2012.
