V rámci komorní řady festivalu Dvořákova Praha se 15. 9. v Anežském klášteře představil za klavírního doprovodu Russella Ryana rakouský barytonista Wolfgang Holzmair, písňový bard, který se specializuje na písně rakouských židovských a terezínských skladatelů (jejich tvorbu zpíval při svém posledním pražském vystoupení vloni na minifestivalu Pražské konzervatoře nazvaném Terezínské hvězdy). Holzmair je typ niterného introvertního zpěváka, na jehož projev si musíte chvíli zvykat. Jeho interpretace není o komunikaci s posluchačem (jeho pohledy do jeviště by se daly spočítat na prstech ruky Paula Wittgensteina), ale o vytvoření svého hudebního mikrokosmu, který nabízí posluchači k libovolnému nahlédnutí.
Stěžejní je pro něj deklamace a maximální využití potenciálu, který v sobě nese každá hláska, každé slovo, z čehož samovolně vyplývá úžasně plastické modulování hlasu (někdy natolik plastické, že se míjí s přesnou intonací) a gumově pružné frázování. To přineslo v první půli zapamatování si hodný zážitek. Na programu byl totiž Schubert a Strauss, tedy německá romantická píseň, které takové zacházení sluší. Totálně odlišná poetika písní Martinů a Janáčka, jež byly na programu v druhé polovině recitálu, však takové pojetí pochopitelně nesnesla. Proslulá jednoduchost, průzračnost a přímočarost Písniček na jednu stránku a Moravské lidové poezie v písních zůstala zazděná pod nekonečnými rubaty a dynamickými vlnkami a to, co u německých písní fungovalo jako prvek napětí, se tady stalo komickým. Naštěstí tím recitál nekončil a jako vrchol (dramaturgický i interpretační) byl na program zařazen výběr Mahlerových písní, převážně z cyklu Des Knaben Wunderhorn. Byl to Mahler vypointovaný, dramatický a zvukově hutný. Ne každá hudba se do Holzmairova světa hodí, ale je radost poslouchat tu, která v něm má své místo.
