V pondělí 4. dubna se malé východočeské město Chrudim dotklo umění, které je běžné ve světě. Padesát let života (narodila se v sousedních Medlešicích) a třicet let umělecké činnosti oslavila ve Velkém sále Muzea Dagmar Pecková . Program večera byl vlastně procházkou jejím životem, dotykem s jejími láskami nebo návratem k hudbě, která byla pro ni v určitém období důležitá. Určitě sem patřili Frederick Loewe a jeho My fair Lady , Kurt Weill (Sláva a pád města Mahagonny ) a Wolfgang Amadeus Mozart (Cherubín z Figarovy svatby ). Ze stálých lásek letmo připomněla Mahlera (Des Knaben Wunderhorn ), Wagnera (Wesendock-Lieder ), Strausse (Befreit ), Dvořáka (Biblické písně ), Josepha Canteloubeho (Songs of the Auvergne ) a Luciana Beria (Folk Songs ). Pro mě vrcholem a nádherným překvapením byla árie Johanky z Čajkovského Pikové dámy (Da čas nastal ). Nesmělo chybět připomenutí Bizetovy Carmen , s kterou kdysi dobyla pražské Národní divadlo v legendární Bednárikově inscenaci.
Chrudimský sál má výborné akustické parametry, takže obstát zde není snadné. Komorní filharmonii Pardubice se to víceméně podařilo; rozhodně však lépe v ukázce z Griegova Peera Gynta než z Fallovy Čarodějné lásky . Vojtěch Spurný ji vedl pevnými, jasnými gesty a inspiroval ji k angažované a většinou i přesné hře. Jedinou vážnou vadou na kráse byla absence zvýšené podesty pro sólistku.
