Premiérové představení Virtual and Real Orchestra v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně 5. 4. uvedlo v život nový soubor „hledající a přinášející 'sound' nové generace – nového tisíciletí“. Tato tištěná prezentace byla sice mírně nadnesená (co se onoho „soundu“ týká), avšak díky hledačskému přístupu, který bude formovat kompoziční techniky jeho skladatelů, se VAR Orchestra může stát tím, čím se bude odlišovat od většiny „běžných“ orchestrů. Tedy spojováním klasických nástrojů s elektronickými, případně virtuálními či s elektronikou vůbec. Obrovskou výhodou je jeho obsazení profesionálními hráči. V dnešní době již nestačí být pouze nadšencem.
Večer otevřely čtyři emocionálně zabarvené „písničky“ violoncellisty, skladatele, člena Moravského kvarteta a koncertního mistra Janáčkovy opery ND v Brně Josefa Klíče, které však byly postaveny především na virtuózní hře interpreta. Živá elektronika byla využita spíše okrajově. Jisté rozpaky pak působily obě skladby Tomáše Šenkyříka Water Crying – WC a Duha (druhá již přímo pro VAR Orchestra). Asi půlhodinová, čtyřvětá Tmavě řezané Ondřeje Jiráska překypovala vtipem a opravdovými nápady s velkým N. VAR Orchestra zde byl plně využit s jeho barevnými možnostmi (živá elektronika a čtyři syntezátory). Jirásek se nebál použít vše, co hudební vývoj dosud přinesl: „klasickou“ harmonii v sepětí se syntetickými zvuky, jazzové rytmy, dodekafonii, neobaroko (dnes už bychom měli používat spíše předponu nekro-) a tak podobně. Tedy na první pohled nesourodé prvky, které se mu však podařilo skloubit dohromady tak, že dobře fungovaly vedle (i přes) sebe. Ondřej Jirásek projevil při kombinaci kompozičních technik velkou dávku humoru a vtipu. Dobrá hudba nemusí být vždy smrtelně mahlerovsky vážná.
K pražským Agon Orchestra či MoEns přibyl další soubor, který, doufejme, vytvoří nemalou vlnu na našich stojatých vodách soudobé hudby.
