Projekt Švýcarské jaro přinesl nejednu zajímavost, ovšem do Hradce Králové umístili jeho iniciátoři a organizátoři na 21. 3. skutečnou událost – českou premiéru Honeggerova oratoria Nicolas de Flue . Stál za ní plnou vahou svého dramaturgického přesvědčení i interpretačního nasazení švýcarský dirigent Kaspar Zehnder a vedle Filharmonie Hradec Králové ještě Pražský filharmonický sbor , Český chlapecký sbor Boni pueri a především skvěle deklamující herec Gil Pidoux. Střídmě archaická a zdrženlivě patetická skladba z roku 1939 zpřítomňuje myšlenkově aktuální legendu o švýcarském světci z 15. století, kanonizovaném katolickou církví v roce 1947 a považovaném za otce švýcarské jednoty – poustevníkovi, který prorocky promlouval o míru a smíru. U nás zcela neznámý více než hodinový kus klasika dvacátého století – hudba, která se až na výjimky nehraje ani v jiných zemích – se ukázal být námětem sice úzce výlučným, ale hudebně nečekaně zajímavým: úsporný, neromantický, působivý a výrazně civilní; postava ze švýcarské minulosti je oslavována překvapivě málo mysticky nebo církevně, ale naopak spíše z pozic občanských a národních. Je to dostatek prostoru pro dramatické líčení válečných konfliktů i pro rozvážné zachycení světcových myšlenek. Vše se nicméně vypráví jako epická legenda, bez dlouhých zastavení, chvílemi s naléhavou exaltovaností, jindy zase věcně, oznamovacím způsobem. V partituře je několik motivicky výrazných hudebních momentů, které člení průběh a které v opakováních, s funkcí jakéhosi refrénu, vytvářejí obrysy celkové formy skladby. Sbor je exponován téměř nepřetržitě, komentuje, ilustruje, volá, reflektuje. Orchestr nemá výrazně samostatnou symfonickou úlohu. Důraz je v tomto díle na slovu – a recitátor byl v ději hybatelem a hlavním protagonistou. Naštěstí dispozice a zázemí sálu umožnily bezproblémové zajištění projekce českých titulků. Bez nich by oratorium fungovalo v nefrankofonním prostředí jen velmi omezeně. Přes svou strohost Honeggerova hudba ve spojení s duchovním a občanským poselstvím námětu působí monumentálně. Dirigent měl průběh večera v rukou bezpečně. Autor nastavuje výchozí situaci tak, že při provedení nejde primárně o interpretační nuance, ale o navození celkového pocitu starobylosti, vznešenosti a obřadnosti a především naléhavosti. To vše se podařilo. Královéhradecká filharmonie se svou častou praxí v novější hudbě byla zvolena nejen logicky, ale také šťastně – a místo mimo metropoli se svou samozřejmou pozorností a ochotou také.
