Byl to zvláštní večer. Nejdříve 28. 2. v brněnském Janáčkově divadle, pak 1. 3. v menším pražském Rudolfinu se otevřelo „Švýcarské jaro“ – seriál akcí z několika oblastí kultury, jimiž prostupuje leitmotiv nejstarší existující konfederace. V Dvořákově síni Rudolfina bylo netradiční publikum a zčásti i zajímavá koncepce programu. Netradiční byla Alphorn Suite , kterou zkomponovali čtyři skladatelé, což byl v historii poměrně běžný modus vivendi. První část suity tvořily kompozičně krotké, leč nástrojově vděčné skladby Charlese Koechlina – Monodie a Nocturne . Hvězda večera, Radek Baborák , který ukázal, že i po dobrovolném odchodu z Berlínské filharmonie nadále patří do světové špičky, hrál výtečně na moderní lesní roh. Během pár vteřin přešel k podstatně delšímu předchůdci – alpskému rohu, původně nástroji švýcarských pastevců. Omezené možnosti nástroje s jiným tvořením tónu využil v odvážnější faktuře skladby ECO Jeana-Luca Darbellaye (1946) mistrovsky. Předěl k efektní hornové Toccatě Jeana-Gasparda Páleníčka (1978) přemostil Baborák (1976) svou Kadencí a dostal z alpského rohu nemožné. Švýcarský pastevec by se divil! Kupodivu suita, ač vytvořena různými skladateli s různým názorem na hudbu, působila kompaktně. Určitě k tomu přispěl jak sólista, tak bravurní výkon Filharmonie Brno vedené Švýcarem milujícím Česko Kasparem Zehnderem . Zážitková však byla už úvodní Rossiniho předehra k opeře Vilém Tell , kterou si Švýcaři přirozeně přivlastňují. Od kompaktního violoncellového úvodu, k svižnému středu až po strhující závěr to byl interpretační nadprůměr nejen v českém kontextu. Koncentrovaný a angažovaný výkon tentokrát maximálního obsazení filharmonie pokračoval v Alpské symfonii , kterou si přisvojují jak Němci, tak Rakušané i Švýcaři. Bylo to dobře nastudované, zažité a všichni si efektní, pateticky popisnou hudební reportáž Richarda Strausse hodně užívali. Tento večer potvrdil, že nemáme jen Českou filharmonii!
