Zelenka Festival Praha – Drážďany zahájil 14. října v Rytířském sále Velkopřevorského paláce na Malé Straně britský soubor Ensemble Marsyas pod vedením fagotisty, cembalisty a dirigenta Petera Whelana. Na programu byl výběr triových sonát Jana Dismase Zelenky (č. 1, 4, 6 ZWV 181), o nichž toho víme ještě méně než o autorovi samotném. Vznikly pravděpodobně v letech 1720–1722 buď jako procvičení dovedností získaných u Johanna Josepha Fuxe ve Vídni, nebo jako smělá prezentace pro české šlechtické mecenáše. Při jakých příležitostech zazněly, se také můžeme jen domýšlet, že by se ale hrálo vcelku všech šest najednou, o tom naopak můžeme ve světle dobových zvyklostí a při pohledu do partitury pochybovat.
Dramaturg festivalu Adam Viktora se rozhodl uvést v letošním 7. ročníku polovinu a příští rok řadu zakončit. Přizval k tomu značně atraktivní „návnadu“, Peter Whelan se podle mě řadí k nejlepším fagotistům světové scény historicky poučené interpretace, Zelenkovy triové sonáty natočil už v roce 2012 (druhým zástupcem této nahrávky byl na pražském koncertě cembalista Philippe Grisvard) a má o jejich interpretaci příjemně usazenou představu. Proč tedy festival nenabídl skladby jako cyklus? Jak už bylo naznačeno, jsou pro hráče na dechové nástroje mimořádně náročné. Vložit tedy mezi sonáty krátké slovo dramaturga o nových muzikologických poznatcích ze skladatelova života, bylo nejen zpestřením, ale i příležitostí nechat obličejové a břišní svaly umělců pár minut odpočinout…
Interpretace Ensemble Marsyas byla jedním slovem přirozená, Zelenka jako by díky hudebníkům vystoupil z not a doslova před námi ožil. Hobojisté Andreas Helm a Georg Fritz si virtuózní party mezi sebou „pinkali“ s lehkostí a zjevně si je navzdory vysokým nárokům užívali, Peter Whelan předvedl svou skvělou techniku, zřetelnou, znělou hru a neagresivní oblý tón, a pokud hrál continuo s kontrabasem Ondřeje Štajnochra, slyšeli jsme obdivuhodnou přesnost, stejně tak u cembala Philippa Grisvarda a loutny Jana Čižmáře.
Barokní triové sonáty nejsou zrovna lehká disciplína, nic se v nich neschová, nic by nemělo zapadnout, každý hlas musí vystoupit do popředí v pravý okamžik. Ensemble Marsyas v tom ve spolupráci s českými hudebníky navýsost obstál. Skladby se vlnily v symbióze s prostorem, jemuž vévodí impozantní křišťálový lustr a nad jehož detaily se dá rozjímat podobně jako nad dokonalostí Zelenkovy polyfonie, dýchaly i v symbióze s publikem. Opět jsme mohli být svědky toho, že je Zelenkova polyfonie myšlenkově natolik osobitá, odlišná od té Johanna Sebastiana Bacha, že budeme asi potřebovat ještě mnoho času, abychom do ní skutečně pronikli. Díky za to, že k tomu máme opět příležitost, protože živá hudba nás k tomuto cíli posouvá s nezastupitelnou intenzitou.
