Dvořákova Praha 2014 měla až na hostování Pekingského symfonického orchestru se svéráznou interpretací symfonií Antonína Dvořáka vyrovnanou úroveň. Dominantou byly dva koncerty původem litevského houslisty Juliana Rachlina , jenž oslaví 8. 12. 2014 čtyřicátiny. Před dvěma lety se na Pražském jaru představil jako fenomén dvou nástrojů – houslí a violy. Letos, 18. 9., k tomu přidal taktovku, když s vervou, znalostí partitur a s citem pro hudbu vedl Českou filharmonii , rezidenční orchestr festivalu, v dílech Michaila Ivanoviče Glinky a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Předehra k opeře Ruslan a Ludmila byla svižná a oslnivá; plastičtější dynamika by ji sice slušela, ale dojem po posledním zvukovém šlehu byl uspokojující. Hlavní devízou Rachlinova dirigování byla muzikalita, volba dobrých temp a úspěšná strategie nechat orchestr hrát, nebránit plnokrevné hře ČF a neškodit, a když bylo třeba – inspirovat. Mendelssohnova Symfonie A dur op. 90 „Italská“ měla všechny atributy, které od tohoto známého kusu očekáváme, zvláště pak energická forte. Viděl a slyšel jsem několik dirigujících houslistů (Zukerman, Suk, Znaider, Vengerov, Talich ad.), ale Rachlin vypadá nejkompetentněji… a je rozhodně nejlépe oblečen. Očekávaným vrcholem však byl samozřejmě Mendelssohnův Koncert e moll op. 64 . Na rozdíl od Christiana Tetlaffa, který si dělal s Beethovenovým houslovým koncertem na letošní Dvořákově Praze co chtěl, Rachlin citlivě respektoval autograf, nijak zásadně nevybočoval z interpretační tradice, zato si pohrál s každým detailem. Nevídaná technika pravé ruky mu umožňuje finesy, o které zástupy houslistů usilují marně celý život. Dvojrole houslista-dirigent jeho hru nijak nenarušovala a nerušila ani orchestr, který citlivě udržoval drobnými gesty v pohotovosti koncertní mistr Josef Špaček. (Ostatně orchestr této úrovně musí dokázat zahrát doprovod tohoto kusu i bez dirigenta.)
Ještě o stupínek výše došel Rachlinův recitál další večer v Pražské křižovatce (19. 9.), kdy se stejně jako v roce 2011 na festivalu Pražské jaro představil coby velmistr houslí a violy. Před dvěma lety zahrál s Itamarem Golanem skladby Mozarta, Brahmse, Pendereckého a Saint-Saënse, letos meditoval pouze nad romantiky – Dvořákem, Franckem a Brahmsem.
Zajímavým rysem celého recitálu byla tempa, která volil klidnější, než znám z desítek provedení. To podstatné se totiž dělo uvnitř struktury vět a cyklů, kde byl mořský svět agogiky, jemných změn, vzruchů a klidových ztišení. Podstatnější než oslnivá virtuozita, která pro něj evidentně není prioritou, neboť je už dávno za ní, je melodičnost, krása linií, jedno zda horizontál či vertikál. Například první věta Brahmsovy houslové Sonáty G du r. V tempovém označení dal velmi důrazně akcent na „ma non troppo“ než na „Vivace“. Adagio pak nepřeháněl a v Allegru zdůraznil zpřesňující skladatelův příkaz „molto moderato“.
Violová Sonáta f moll op. 120 (na Pražském jaru hrál ze stejného opusu Sonátu Es dur) – svět sám pro sebe; gigantická skladba, které se vyrovná jen sonáta Dmitrije Šostakoviče. Ani jeden tón nebyl nudný, suchý, bez života, neskutečná pianissima hraná téměř non vibrato, kultivovaná appassionata, nekonečný zpěv – vpravdě referenční provedení.
Partnerem Brahmsovým sonátám byla ten večer Sonáta A dur Césara Francka, kterou jsme slyšeli v květnu na Pražském jaru od Renauda Capucona. Franck v podání Rachlina byl zjevením, došel ještě o krůček dál, a to přesto, že Pražská křižovatka nemůže akustikou a klavírem konkurovat Dvořákově síni Rudolfina. Byla to největší vášeň a napětí, jaké jsem kdy v této erbovní sonátě vrcholného romantismu slyšel. Ovšem vášeň kultivovaná, sofistikovaná a provedená s neskutečnými smykovými finesami.
Vklínit mezi dva brahmsovské kolosy a Francka drobné Dvořákovy Romantické kusy mě přišlo před koncertem podivné, nevhodné. Měl jsem pocit, že tím bude Dvořák degradován, neboť v sousedství takových skladeb bude působit nepatřičně. Rachlin povýšil přídavkovou čtveřici kusů na závažnou událost. Základní tempa opět až nečekaně pomalá, artikulace, smyky, jemnost detailů mě překvapily. Bylo to první provedení cizince, a to včetně Gila Shahama, které mě plně přesvědčilo… Juliana Rachlina výborně doprovázela Magda Amara , jež dostala z velmi průměrného klavíru snad i to, co v něm nebylo. Zákonitě přišly na řadu přídavky: Scherzo F.A.E od Brahmse a smykově vymazlený Kreisler. Možná to lidé v sále (včetně novinářů) vnímali jinak, pro mě to byl nezajímavější houslový recitál roku 2013.
