Rok české hudby je iniciativa, která se v české kultuře opakuje pravidelně každých deset let. Jejím cílem je propagovat v historické i současné podobě českou hudební kulturu. Na tuto tradici navázala také Společnost Zdeňka Fibicha a po tříletém uvádění všech dílů Fibichovy Hippodamie serozhodla odstartovat další tříletý projekt na oživení Fibichových symfonických děl. Vedle tvorby Fibicha pak staví jako protějšek soudobou programní symfonii s textem, aby ukázala, že melodram, jeden z hlavních zájmů pořadatelů, nabízí široké tvůrčí pole i v soudobé hudbě a melodramatická technika může pronikat i do symfonického žánru. Jako první byla pro tento záměr zvolena 4. symfonie „Edison“ od Jiřího Bezděka, kterou 26. září 2024 premiérově uvedla Severočeská filharmonie Teplice v koncertním sále Pražské konzervatoře. Celý večer byl pod režijním vedením Věry Šustíkové, recitační složky se ujal známý slovenský umělec Milan Kňažko.
Slavnostní koncert otevřela Fibichova Symfonie č. 1 F dur, op.17. Zajímavostí je, že i když je číslována jako první, výzkumy i dostupné hudební katalogy ukazují, že není prvním počinem skladatele v tomto žánru. Fibich jí tvořil v dlouhém časovém rozmezí. První dvě věty symfonie vznikly již v letech 1877–1878, přičemž zbylé dvě věty napsal skladatel až v letech 1882–1883. Dílo zaznívá v klasické čtyřdílné sonátové formě, lze v něm tušit náznaky programnosti v podobě obrazu lesa, kterým se Fibich často nechal ve své tvorbě inspirovat. Právě programnost je jedním z aspektů, které uváděná díla Fibicha a Bezděka pojí.
Severočeská filharmonie Teplice představuje všestranné těleso se širším uměleckým záběrem. V minulých letech již nastudovala ve spolupráci se Společností Zdeňka Fibicha všechny tři díly Fibichovy Hippodamie. Orchestr pod vedením dirigenta Jiřího Petrdlíka provedl Fibichovo dílo s jistotou a lehkostí. Dokázal z každé věty vytěžit hudební maximum. První věta Allegro moderato se nesla v duchu skladatelovy tvůrčí radosti. Druhá věta zaznívá netradičně v rychlém tempu (Scherzo. Allegro assai). Fibich v ní využívá českou polku, kterou ale detailněji polyfonicky zpracovává, když téma uvádí postupně ve smyčcových nástrojích. Díky vedení Jiřího Petrdlíka vyzněla druhá věta srozumitelně a byla pro přítomné publikum posluchačsky zajímavá. Fibichova poznámka ve třetí větě „Im Romanzenton“ dává tušit baladický ráz, díky čemuž je tato symfonie někdy označována také jako „schumannovská“. Zde dirigent nechal vyniknout Fibichovu tvůrčí vyzrálost. Celou symfonii pak uzavřela finální věta Allego con fuoco e vivace, ve které Fibich užívá formy ronda, jež je reminiscencí první věty. Tím mistrně propojuje a uzavírá celé dílo. To se podařilo i orchestru, který tak naplno představil Fibichův zralý symfonismus.
Druhá půlka koncertu byla věnována 4. symfonii Jiřího Bezděka. Už titul symfonie Edison nabádá k hledání průsečíku mezi uváděnými skladateli a americkým vynálezcem. Zde se opět ukazuje dramaturgická hloubka projektů Společnosti Zdeňka Fibicha. Její koncerty nejsou nahodilé, vždy přinášejí propracovanou myšlenku. Stejně tak je tomu i v případě spojení obou skladatelů a amerického vynálezce. Fibicha a Edisona pojí nejenom stejná doba, v níž žili, ale také pokrok, který své době, ať už na poli technickém či uměleckém, přinesli. K této tvůrčí síle – společnému jmenovateli celého koncertu – se připojuje také Jiří Bezděk.
V souvislosti se svou 4. symfonií mluví skladatel o impulzu, který člověk dává svému životu. Pro Bezděka je to „(…) tvůrčí práce, tedy proces tvoření, na konci kterého je samotné dílo“.Fascinují ho příběhy, jak vynálezy vznikaly. Edison prováděl tisíce experimentů, než dospěl k výslednému produktu. Jeho práce ilustruje, jak tvůrčí proces, ať už v technologické nebo hudební oblasti, často zahrnuje dlouhodobé experimenty, neúspěchy a vytrvalost před dosažením konečného výsledku. Rovněž Bezděk poukazuje na to, že kompozice tak rozsáhlého útvaru, jakým symfonie bezpochyby je, vyžaduje náročný tvůrčí proces.
Text k uváděné symfonii čerpá ze stejnojmenné básně Vítězslava Nezvala, která je oslavou lidského tvůrčího potenciálu. Nezval používá Edisona jako symbol lidské tvořivosti, vynalézavosti a pokroku. Jiří Bezděk si pro hudební ztvárnění vybírá básnické pasáže, jež mají obecnější platnost a nevztahují se jen k samotné osobě Edisona. Báseň je psaná volným veršem, typickým pro avantgardní poezii. Skladatel pracuje ve své symfonii se slovem obdobně; recitace slouží jako náladový vstup uvádějící téměř všechny věty symfonie. Pouze třetí věta je skutečným melodramem, slovo a hudba jsou v provázaném vztahu. Vybrané Nezvalovy verše slouží jako programní motta pro jednotlivé díly symfonie: I. Velký vynálezce, II. Dobrodružství hledání, III. Už zase nespat a IV. Nemít nikdy klid. První věta představuje samotného vynálezce, mísí se v ní jazzové prvky a ruchy ilustrující newyorské ulice, kterými Edison bloumal. Druhá věta je oslavou hledání. Ve třetí, melodramatické větě nejvíce vynikl sametový hlas Milana Kňažka, jenž krásně ladil s nástrojovým obsazením. Pod pohyblivým staccatovým tokem smyčcových nástrojů a ozvučných dřívek zní elektrická kytara. Spolu s recitátorem narušuje pravidelnost smyčců i claves a dává Nezvalovým veršům napětí, které Bezděk zvyšuje ještě víc, když nechává ta nejzásadnější slova zaznívat do úplného ticha. Poslední věta pak nastupuje attaca a směřuje celou symfonii k oslavě tvůrčího ducha. Publikum ocenilo dlouhotrvajícím potleskem výkon filharmonie i závažný skladatelský počin přítomného autora.
Potřeba hledat a objevovat, kdy se velcí géniové vrhají po dokončení jedné práce zase do další, to je odkaz, který v nás uvedené Bezděkovo dílo zanechává. Jeho tvorba je často nositelem silných témat, hudba mnohdy přináší netradiční nástrojové kombinace pramenící ze snahy dosáhnout těch nejzajímavějších hudebních barev. Jak řekl už Edison: „Génius je 1 procento inspirace a 99 procent perspirace.“ Zdůrazňoval, že úspěch není primárně výsledkem geniality či vrozeného talentu. Klíčem k úspěchu je především vytrvalá práce. Fibichova a Bezděkova tvorba jsou toho důkazem. A jak praví ve své básni Nezval, přejme si „(…) ještě zpívati a nemít nikdy klid“. Neboť především tvůrčí síla je to, co dává našim životům smysl a pohání nás neustále vpřed.
