Středeční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha s Royal Philharmonic byl zahájen změnou v programu, kterou uvedl chatrnou angličtinou jeho hudební ředitel Vasilij Petrenko. Následoval Nimrod z Variací Enigma z pera anglického skladatele Edwarda Elgara – a těžko si věru představit vhodnější kousek, který by zazněl na počest zesnulé britské královny Alžběty II. Provedení nemohu hodnotit, neboť jsem to celé probrečel. Ale asi to hráli dobře. Nic jiného se od špičkového londýnského tělesa, založeného roku 1946 Sirem Thomasem Beechamem, ani nedalo čekat.
Následovala Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes Benjamina Brittena. Zde se technická úroveň a sonická kultura legendárního orchestru projevila naplno. Barvy, syté i opalizující, jež na široké plátno nanášelo i ve vyšších dynamických hladinách měkké a hebce vyladěné plénum orchestru, ikonicky zpodobňovalo snad všechny atributy moře. Britten je i mimo Anglii uznáván jako velký básník moře, připomeňme, že tato interludia byla vysoce oceněna už v rámci opery, při její premiéře v roce 1945. RPO má Brittena po léta vrchovatě zažitého a hraje tuto hudbu s podobnou autoritou, asi jako Česká filharmonie Mou vlast. Při tomto skvostném provedení si navíc uvědomíte, že tento kus úchvatné imaginativní muziky nikdy, ani v nejlepších operních domech, nemůže zaznít v plné kráse a s plným nasazením – což plně opravňuje uvádění Interludií na koncertním pódiu. Petrenko nám vykreslil Brittenovo moře off Boroughs jako hodně neklidné. Jeho vlny jako by byly neustále čeřené svěží brizou, aby nás v závěrečné bouři uchvátily všemi barvami a dynamikou běsnícího živlu. Absolutorium zaslouží všechny sekce, ale zejména zaujala dynamická živelnost perkusí.
Esence čistého, nelomeného romantismu se dostavila s Griegovým Klavírním koncertem a moll. Sólového partu se ujal Lukáš Vondráček se suverénním nadhledem a podařilo se mu vyhmátnout všechny podstatné hodnoty partitury. Ne vše pravda vyšlo, pokud jde o souhru, to je ale při živém provedení pochopitelné. Ve volné větě mne navíc trochu chytaly za ucho některé zbytečné „počkáty“ (abych si vypůjčil termín Viléma Kurze, legendy české klavírní pedagogiky) a násilná kostrbatost frázování, jež ovšem byla nepochybně výrazovým záměrem – ale to jsou jen podružné maličkosti, jež nemohly více ovlivnit celkově příznivý dojem z krajních vět. Orchestr pod Petrenkem byl na jedné straně decentním, poučeným partnerem, ale dokázal i ve forte zabouřit tak, že zcela překryl sólistu (posuzováno z 1. řady na balkoně).
Po přestávce následovala Pátá Sergeje Prokofjeva, jedna z nejlepších symfonií 20. století. Dílo ve všem všudy tak vydařené, že vydá za dobrou polovinu Šostakovičova symfonického korpusu – ale to je jen osobní a velmi subjektivní názor jednoho kritika. Srovnám-li však dvě válečné symfonie, Šostakovičovu Leningradskou a Prokofjevovu Pátou, obě vzniklé v době rozhodujícího zlomu ve vývoji války, v době, kdy již začínalo být jasné, že Hitlera nemůže od totální porážky zachránit nic, pak musím dát přednost Páté před Leningradskou. Ta prvá je dodnes živá svou hudbou, ta druhá je pro mne už jen politickým gestem, jejíž hudební hodnoty zavál čas. Jak zahráli Královští filharmonici tento symfonický skvost? Samozřejmě že jsem čekal skvělý výkon, jinak ani nelze, ale tak koncentrované a jiskrné provedení, v němž se vydařilo naprosto vše, jsem, přiznám se, i při vší úctě k renomé orchestru, nečekal. Uctívám ve své hudební paměti provedení Bernsteinovo s NYP (1966), a ještě více Karajanovo s BP (1968), polemizuji s Tilsonem Thomasem s LSO (1991), ostře odmítám Marisse Jansonse s Leningradskou filharmonií (1987), ale musím doznat, že to, co předvedl Vasilij Petrenko s RPO v Praze, se pro mne řadí k nejlepším Pátým vůbec. Skvěle se podařilo vystihnout a vrcholnými prostředky ztvárnit rtuťovitou rytmickou živelnost, jež je základním rysem díla. Hned v 1. větě zabouřily velkolepé, majestátní, hrozivé augmentace hlavního tématu s nebývalou silou (ale přitom stále v mezích vkusu, tedy ne jak slyšíme v už hystericky pompézní nahrávce Tilsona Thomase). Svěží vtip, brilance, ironický škleb, to vše zdobilo 2. větu, hlavně díky jedinečným, ostře zahroceným perkusím. Všechny pulty smyčců hrály jako jeden muž (byť za nimi většinově seděly ženy), ironická maska v oné obří augmentaci hlavního tématu vyšla naprosto jedinečně, včetně strhujícího stringenda ústícího do reprízy. Po elegicky ztemnělé 3. větě zavelel Petrenko k finálnímu rozmachu, v němž přehlednou metrickou strukturu dokázal vybičovat až ke strhujícímu klimaxu, z něhož opojným proudem tryskala už jen vítězná, nezadržitelná radost. Neubránil jsem se plaché naději, přestože jsem ji od sebe stále odháněl – kdyby tak tato Prokofjevova Pátá byla symfonickým umíráčkem, hranou, jež nakonec setne hlavu kremelskému zločinci, stejně jako kdysi Leningradská byla znějící předzvěstí konce Hitlera.
