V sobotu 21. října v sedm hodin večer, když volební komise sčítaly poslední lístky, rozezněly se nad brněnským Výstavištěm tlumené elektronické tóny. Z reproduktorů se linula prodleva z hlasů sirén, ovšem ztišená a naladěná na neměnný souzvuk, který působil zároveň uklidňujícím i výhrůžným dojmem. Do něho se po chvíli začaly linout hlasy postav ve staromódních oblecích s velkými kovovými tlampači v rukou. Tito herci a zároveň uvaděči směřovali diváky k hlavní věži výstaviště, kde se během půl hodiny sešel dav čítající asi jeden a půl tisíce lidí.
Událost, která sem všechny přivedla, byla inspirována Symfonií sirén, dílem, jež na přelomu desátých a dvacátých let uvedl v několika sovětských městech Arsenij Avraamov (1866–1944), skladatel, publicista, agitátor a vynálezce. Nejmohutnější provedení se odehrálo v den pátého výročí Velké říjnové socialistické revoluce v ázerbajdžánském přístavním městě Baku. Zvukovými zdroji bylo místo orchestru celé město, lodě, lokomotivy, vojenské oddíly a samozřejmě sirény, z nichž Avraamov postavil vlastní hudební nástroj. Účinkujícími se měli stát všichni obyvatelé města a „partitura“ v podobě slovních instrukcí vyšla den předem v místních novinách. Hluková kompozice odráží zároveň futuristické nadšení z rychlé a hlučné nové doby i optimismus mladého komunistického státu. Umělci ještě netušili, že zanedlouho pro podobné experimenty přestane být v sovětské kultuře prostor. Po několika dekádách zapomnění inspirovala v posledních letech monumentalita Symfonie sirén již několikrát k přezkoumávání a snahám o oživení. V roce 2003 vydali Leopoldo Amigo a Miguel Molina na CD studiovou rekonstrukci, v roce 2009 skladatel Sergej Khismatov rozezněl sirény v Petrohradě a letos v létě byla Symfonii věnována expozice na přehlídce Documenta v Aténách, na níž se mimochodem podílel český výtvarník Zbyněk Baladrán.
Vraťme se ale do Brna, kde se Symfonie sirén stala součástí festivalu Moravský podzim, který letos i na jiných koncertech reflektoval téma revoluce. Pořadatelé svěřili realizaci dvojici umělců, kteří mají na pomezí hudby, hluku a divadla značné renomé, Andreasi Ammerovi a FM Einheitovi, dříve známému z industriální skupiny Einstürzende Neubauten. V jejich verzi nešlo přímo o rekonstrukci Avraamovova díla, ale spojení pocty originálu, koncertu a divadelní performance ušité na tělo brněnskému Výstavišti a tamnímu úchvatnému pavilonu A.
Právě pod monumentálně klenuté oblouky tohoto pavilonu se diváci přesunuli po úvodním výstřelu za doprovodu dechové kapely a megafonů. Kousek za vchodem na ně čekalo několik míchaček naplněných kameny, z jejichž zvuku bylo zřejmé, proč jsme ke vstupence dostali také pár špuntů do uší. Po rachotivém intermezzu se dav posunul dále do pavilonu, kde již čekalo víceméně standardní pódium. Dekoracemi byly plechové objekty Martina Janíčka, připomínající vývody ventilace na střechách a sloužící jako bicí nástroj i jako rezonátor. Na každé straně pódia stál jeden z režisérů vybaven mimo jiné sadou elektricky rozeznívaných sirén a mezi nimi tři hudebníci: saxofonista Pavel Arakelian, tubista Jon Sass a bubenice Saskia von Klitzing. Na balkóně nad nimi pak německý mediální teoretik Siegfried Zielinski v roli Avraamova předčítal v němčině dochované materiály a další texty spojené s ruským futurismem, dabován do ruštiny Arakelianem a do češtiny hercem Jánem Sedalem.
Trio hudebníků na scéně do publika valilo energickou směs na pomezí free jazzu a funku, která s energií futurismu docela dobře korespondovala, zároveň ale na sebe strhávala hodně pozornosti a všechno dění v sále zalévala jednotnou překrývkou, takže občas vznikal dojem, že jde o koncert, v němž jsou ostatní hluky jen doplňkem. A přitom se toho kolem dělo hodně. Kromě recitace a sirén byly důležitou součástí výstřely z děl spolku Baterie Austerlitz stojící před pavilonem a udávající všemu dění rytmus. Sálem projely čistící vozy, pochodovali fanoušci zdejšího klubu Kometa se svým skandováním a bubnováním. Zmíněné špunty do uší byly aktuální hlavně ve chvílích, kdy se za pódiem objevila sanitka a hasičský vůz, které spustily naplno své houkání. Ale i v těch nejhlasitějších momentech byl zvuk vyvážený, nezkreslený a jeho intenzita byla vlastně příjemná. Zvukový kontrast přinesl vstup spojených brněnských sborů, které z postranního balkonu zapěly Internacionálu. Recitace nás prováděly strukturou večera, v němž se střídaly části více spojené s originální kompozicí a části, jež ji rozvíjely.
Hlavním ústupkem při této realizaci byl pochopitelně posun od původní představy rozeznělého města do podoby koncertu, byť s významnými prostorovými prvky. Navzdory tomu se podařilo zprostředkovat energii, kterou pravděpodobně Arsenij Avraamov chtěl svým dílem ukázat.
Za samostatné umělecké dílo bych pak rozhodně považoval samotné uskutečnění této akce. Je obdivuhodné, že se někdo rozhodne zorganizovat takové množství účinkujících, z velké části mimohudebních, a přivést ke spolupráci různé instituce s cílem dát zaznít experimentálnímu uměleckému dílu. A je skvělé, že výsledek této snahy přitáhl nemalé publiku, v němž bylo překvapivé množství rodin s dětmi. Jako přídavek nás po východu z pavilonu očekávala hlasitě pískající parní lokomotiva, k níž se na chvíli přidali fanoušci Komety, zjevně rozjaření svým účinkováním na festivalu vážné hudby.
