V průběhu léta 2014 jsem v Praze slyšel čtyři studentské orchestry. V rámci série Musica orbis 18. 6. Pittsburgh Youth Symphony Orchestra, 21. 6.Bard College Conservatory Orchestra a 4. 7.Eton College Symphony Orchestra. Jiným příběhem byl poslední orchestr. Dne 28. 7. jsem si udělal čas na The Zoltán Kodály World Youth Orchestra, který byl pozván aktivním institutem Prague Music Performance. Protože neměli pořadatelé americké či jiné finanční zdroje, hrál orchestr místo v Rudolfinu v Sále Bohuslava Martinů na pražské HAMU, bez reklamní masáže, skoro utajeně. Bylo to sedmdesátičlenné společenství mladých lidí, kteří se setkali na Letní akademii v maďarském Debrecenu, kde spolu i samostatně studovali pod vedením zkušených lektorů. (Je to podpořeno jak maďarskými institucemi, tak Evropskou unií.) Na závěr akademie absolvuje orchestr malé turné. Letos díky PMP hrál kromě Milána, Bellagia, Budapešti a samozřejmě Debrecenu poprvé v Praze. Podobných akademií se koná po Evropě celá řada, málokterá je však schopná sestavit plnohodnotný, kvalitní symfonický orchestr a mít v čele tak mimořádnou osobnost, jakou bezesporu je Tamás Vásáry (nar. 1933). Sice je známý coby někdejší špičkový klavírista, ale řadu let je ceněn i v roli dirigenta. (Natáčel pro vícero labelů, nicméně největšího uznání se mu dostalo za nahrávky klavírních děl Chopina, Liszta, Rachmaninova, Debussyho, Stravinského a zvláště pak za souborné klavírní dílo Johannesa Brahmse pro Deutsche Grammophon.)
Pražský koncert byl bohužel do jisté míry negativně poznamenán pozdním příjezdem orchestru a kvůli autonehodě na D1 ještě většímu zpoždění dirigenta a sólistky Shih Wei Huang. Tím si vysvětluji sníženou míru koncentrace hudebníků v první části koncertu a hlavně nedůslednost v ladění dechových sekcí, což poznamenalo Chopinovu Velkou brilantní polonézu op. 22. Špatné ladění mělo vliv i na vyznění Variací na maďarskou lidovou píseň „Páv“ Zoltána Kodályho. Nicméně tuto báječnou a u nás málo známou hudbu zahrál orchestr, v němž zvláště ve smyčcích převažovaly ženy, oduševněle a brilantně. Již v tomto úvodním čísle bylo patrné, jak dirigent přenáší na svoje studenty energii a angažovanost. Vásáry používá na rozdíl od dirigenta (a také pianisty) Daniela Barenboima s jeho West-Eastern Divan Orchestra úsporná gesta, není teatrální, a přesto máte z něho pocit podobně magické síly. Právě osobnost dirigenta byla centrem koncertu a kvůli němu stálo za to být v sále. Upřímně výkon orchestru byl sice o několik tříd lepší nežli zmíněných symfonických souborů z Etonu a Pittsburghu, určitě na úrovni Bard College, ale rozhodně nedosahuje kvality Orquesta Sinfónica Simón Bolívar nebo dokonce orchestrů úrovně Gustav Mahler Jugendorchester.
Sympatický byl projev klavíristky Shih Wei Huang (1988), jež na konci zahrnula publikum třemi přídavky, z nichž první byly povrchní variace na téma z filmu Piráti z Karibiku, druhý možná spadal do čínské poevropštělé produkce a třetí byl připomínkou Stravinského Petrušky. Její pojetí Chopinova Andante spianata z op. 22 bylo básnivé (někde až příliš) a v polonéze se velmi snažila o nabízející se brilanci. Bohužel měla málo tónové lahodnosti, technického nadhledu a transparentnosti. (Konkurence v její věkové kategorii je ve světě drtivá.) Škoda, že Maestro Vásáry už téměř sólově nehraje a minula doba, kdy okouzloval chopinovskými kreacemi… Velmi dobře dopadla Beethovenova 5. symfonie c moll, nicméně vrcholem byl Kodály, jenž byl dramaturgickou perlou a velmi mě potěšil.
Návštěva Tamáse Vásáryho proběhla skoro konspirativně, bez propagace, v sále druhého proudu, přesto si lidé z Prague Music Performance zaslouží uznání, že dokázali koncert uspořádat alespoň mimo sezonu. Jsem velmi zvědav, jestli nějakého tuzemského promotéra napadne, že by mohl pozvat legendárního umělce třeba v čele Budapešťského symfonického orchestru v normální koncertní sezoně…
