Pětačtyřicetiletý americký dirigent estonského původu Kristjan Järvi pochází ze slavného „dirigentského“ rodu: je synem Neeme Järviho a bratrem Paava Järviho. Mluví se o něm jako o osobnosti značně nekonformní. Ostatně ani program, který si připravil pro své vystoupení s Českou filharmonií na letošním Pražském jaru (Smetanova síň, 18. 5. 2017), nelze považovat za tuctový.
Festivalový koncert zahájil skladbou svého estonského krajana Arvo Pärta, nazvanou Labutí píseň. Nepříliš rozsáhlé dílo je autorskou úpravou původní kompozice pro sbor a varhany. Pomalu plynoucí baladická a měkce potemnělá hudba, evokující dávné příběhy, je Järvimu zjevně blízká. Dirigoval ji klidnými, vláčnými gesty a pojal ji jako jednu velkou gradaci, vzepjatou v pevně vyklenutém oblouku.
Magnetem večera byla následující skladba, Klavírní koncert č. 4 g moll, op. 40 Sergeje Rachmaninova. Jejím sólistou byl totiž Lukáš Vondráček, vítěz loňského ročníku proslulé Soutěže královny Alžběty v Bruselu. Rachmaninovův čtvrtý klavírní koncert se nehraje příliš často – nejen proto, že je technicky mimořádně náročný, ale také proto, že je posluchačsky nepoměrně méně přístupný než předchozí skladatelovy klavírní koncerty. Lukáš Vondráček však nemá s technikou sebemenší problémy. První větu hrál v neuvěřitelném tempu, díky němuž se v hudbě objevila řada nečekaných a originálních zvukových efektů. Velmi plasticky vyšla sólistovi i orchestru dynamická výstavba této věty – od éterických pianissim po efektní svítivá forte. Volnou větu hrál klavírista citlivě a zasněně, téměř jako nějakou meditativní improvizaci. A orchestr s Kristjanem Järvim poskytli sólistovi pro toto meditování inspirativní prostor. Vrcholem produkce byla věta závěrečná, hraná v hraničním tempu, lehce, s báječným švihem a vtipem. Vondráček v ní dokázal mistrně propojit pevně tepající rytmus s okouzlující poetičností. Vše v této větě mělo svůj řád a svou logiku, vše bylo na svém místě – a klavírista, dirigent i orchestr si ji viditelně vychutnali. Skvělé provedení Rachmaninova ocenilo publikum velkými ovacemi, za něž se pianista odměnil dvěma přídavky. Nejprve přednesl pomalou větu z Brahmsovy Sonáty č. 3 f moll, op. 5 – překrásným tichým tónem a neobyčejně lyricky. Neméně lyricky vyzněl i druhý přídavek, slavné Schumannovo Snění. A i když byla některá rubata v této skladbě snad až příliš osobitá, nic to nemění na tom, že dnes můžeme Vondráčka řadit k nejpřednějším básníkům klavíru.
Celou druhou část večera vyplnila Suita domestica Richarda Strausse – nepřerušený třičtvrtěhodinový tok drobných „rodinných“ nápadů, hraný zbytnělým, více než stočlenným orchestrem. Järvi dirigoval s velkým zápalem a doslova celým tělem. Jeho pohyby byly mnohdy téměř taneční, občas si dokonce vypomohl i výskokem. Přestože se těch pohybů někdy zdálo až přehnaně moc, nejednalo se o žádné „divadlo“ pro publikum – Järvi působil při dirigování naprosto upřímně a přirozeně. Sympatické bylo, že pojal Strausse ve zvuku i ve výrazu značně odlehčeně a nesnažil se ho nijak dramatizovat. Orchestr zjevně dělal, co bylo v jeho silách. Ale udržet po třičtvrtěhodinu tah se v tomto díle asi nedá. A tak posluchači obdivovali hezké barevné kombinace a vtipné skladatelovy nápady, ale když na chvíli zabloudili duchem někam jinam, mohli se kdykoli vrátit, aniž by přišli o něco podstatného. Přiznávám, že Suita domestica na mě vždycky působila jako filmová hudba, ke které chybí obraz. A nejinak tomu bylo i tento večer.
V každém případě se jednalo o koncert s neotřelým, zajímavým programem a s výbornými uměleckými výkony. Takže pokud si na jeho konci pan Järvi s koncertním mistrem panem Vodičkou „přiťukli“ pugéty jako skleničkami, nebylo nejmenších pochyb o tom, že mají co oslavovat.
