…zaslechla jsem úryvek hovoru na zastávce tramvaje cestou z premiéry juniorského souboru Balet NdB 2 na komorní scéně brněnské Reduty.
Byl to už druhý večer této skupiny vynikajících mladých tanečníků z různých koutů světa, kromě České republiky například z Kanady, Maďarska, Španělska, Švýcarska a Anglie, který vznikl teprve v září minulého roku zásluhou uměleckého šéfa Baletu Národního divadla Brno Mária Radačovského. Ten ostatně zářil dobrou náladou: „Vychováváme si novou generaci pro náš hlavní soubor. To, co bylo mým snem se stává skutečností.“
Představení tvoří tří samostatné příběhy, které však, možná spontánně, tvoří pro diváka jakýsi velmi harmonický celek, na němž se podílí tři mladé choreografky.
Příběh Adama a Evy ztvárnila Rie Morita, kterou jak sama říká, zaujalo věčné téma boje s pokušením a touhou. Nechyběl pochopitelně ani symbol onoho zapovězeného jablíčka. Taneční vyjádření milostných inspirací, pokušení a poznání byla fascinující. Vynikající technika byla všem účinkujícím spolehlivým základem k neobyčejně vřelému vyjádření emocí, jež provázejí lidstvo napříč tisíciletími. A nešlo jen o párové taneční kreace (tančili Manuel Romero de Haro, Zuzana Kučerová, Amelia Silk a Adam Baštař). Skvěle se své role zhostila představitelka Hada Izabela Gracíková, která disponuje značným výrazovým potenciálem. Tyto sólisty, kromě dalších tanečníků sboru, jsme pak viděli v hlavních rolích i v dalších příbězích večera.
REM (Rapid Eye Movement) nás zavedl do světa snů, jak je prožívá choreografka Barbora Bielková. „Divák by měl mít vycházeje z divadla pocit, že se probudil z jakéhosi divného snu, ve kterém dokonce i nejobyčejnější věci měly zvláštní nejhlubší půvab,“ napsala. Téma jí pochopitelně nabídlo nekonečně volnou kreaci s výrazným pocitovým dozněním, jak to ostatně u snů, těch skutečných i tanečních, bývá. Velkorysý proud však nabídl i kontrastní pohybové, řekněme, miniatury, zejména v drobných gestech rukou, které naznačovaly konkrétní prožitek.
Pampúšik. Mário Radačovský mi vysvětlil, že toto slovo, které zřejmě nemá v češtině svou podobu, znamená něco hebkého, lehoučkého a nadýchaného. Slovenská choreografka Margaréta Štofčíková se s postavou Pampúšika jako figurkou z těsta vrací nejen ke své dávné knížce, ale k pocitům dětství vůbec. Klade si otázku, jak moc jsme se za oním časem uzavřeli. A tak i my putujeme s onou postavičkou, jejíž hlava figuríny tu a tam bloudí samostatně, dávnými časy, jejichž stopa se v nás tu a tam probouzí. Choreografka volila neobvyklou hudbu (Kishi Bashi, The Haxan Cloak), která v některých partiích „loutku“ přímo vede a dodává celé atmosféře jakýsi pocit neskutečna.
Večer plný rozmanitých témat, pohybu a emocí, doprovázený náročnými prvky jevištní techniky, působil až překvapivě uceleným dojmem. Smyl pro míru efektu svědčí o značné umělecké vyzrálosti. Řekla bych až noblese. Na jevišti se pak brilantní baletní technika prolínala s vřelými emocemi, křehkou něhou a žhavým temperamentem, jaký je vlastní jen mládí.
Možná to ale stejně všechno vyjádřil výstižněji jednou větou ten neznámý pán čekající na večerní tramvaj…
