Individuální taneční výkony, převážně ve vlastní choreografické koncepci, přinášejí taneční večery baletu Národního divadla zvané Miniatury . Součástí repertoáru pražského Stavovského divadla se staly v roce 2005, kdy byly uvedeny poprvé. „Představují novou choreografickou vlnu mladých tvůrců, kteří nejsou v této oblasti žádnými začátečníky a jsou současně členy Národního divadla,“ píše se v úvodním textu.
Dramaturgická linie prvních Miniatur v roce 2005 byla předznamenána motivy výtvarných děl a slavných obrazů. Druhé Miniatury roku 2006 se inspirovaly etnickou hudbou. Letošní Miniatury 2007 ohlásily taneční tvorbu na motivy české hudby. Po třech pořadech, vytvořených v průběhu tří let, se už zřetelněji rýsuje, kdo z mladých tvůrců patří k nadějím „nové choreografické vlny“. Někteří po jednom choreografickém pokusu sami odpadli a v dalších letech se už neobjevili. Těch, kteří se v miniaturách představují opakovaně, není mnoho. Lze je zhruba rozdělit do několika skupin.
Jedni tvoří své choreografie z potřeby vizualizovat dané tvůrčí téma (například v roce 2005 Tomáš Rychetský v choreografii Bezpředmětná křehkost , inspirované obrazy Kazimira Maleviče, nebo letos Michaela Černá v choreografii Dvořákovy symfonické básně Polednice ). Jiní se nechají vést hudebním obsahem, který převádějí do řeči tance (jako muzikálně citlivá choreografka se opakovaně představila Sylva Nečasová, letos ve Fuze na „live“ hudbu B. M. Černohorského a J. Duška).
Někteří se zjevnou radostí předvádějí svou schopnost interpretovat taneční žánry z kategorie „street dance“, jako jsou hip hop, break, R0n0B, line dance, a uplatňují témata, která použité tvarosloví na scéně Stavovského divadla zdůvodňují a s humornou nadsázkou vypovídají o současné životní filozofii autorů (R.U.R. v choreografii a interpretaci Zuzany Šimákové, za účasti Milana Bočka a Ondřeje Novotného ze Státní opery Praha, nebo Tři pro sólo aneb Pražské hystérium Viktora Konvalinky s podtitulem „Hlavně né do hloubky“ v provedení autora, Alexandra Katsapova a Lubora Kvačka).
Vypovídat svým tancem o proměnlivých vztazích mezi lidmi se daří jen některým opusům (Frustrace in G na Nietscheho téma: „Nic není tak, jak je“ , působivě zatančená Matějem Urbanem a Klárou Jelínkovou, autorkou choreografie ve spolupráci s Dianou Zehetner). Rozsah Miniatur přesahuje taneční kreace Tomáše Rychetského Zlomené sny , a to jak počtem sedmi interpretů, tak svou délkou a obsahovým sdělením. Do letošního pořadu ani nepatřila, neboť vytvořena na hudební klezmer s jiddiš texty americké skupiny The Klezmatics nesplňovala proklamovanou koncepci české hudby. Tomáš Rychetský uvedl její část již vloni pod názvem Židovské písně v rámci tanečního večera na motivy etnické hudby. Nicméně právě Zlomené sny, přes organizační nepatřičnost v letošních Miniaturách, intenzitou své umělecké výpovědi a působivou scénickou formou řadí Tomáše Rychetského na přední místo mezi mladými tvůrci ND.
