Původně plánovanou jarní premiérou baletní sezony Národního divadla měla být choreografie Nacha Duata, ta však byla z technických důvodů zrušena. Místo ní představil šéf souboru Petr Zuska začátkem března vlastní choreografii nazvanou Chvění, kterou na podzim nastudoval se souborem baletu Národního divadla v Brně.
První premiéra začala poněkud „domácky“ – fotografií s rohožkou. Právě s ní se nechali před dvaceti lety vyfotit choreografové Libor Vaculík, Petr Zuska, Pavel Šmok a Jiří Kylián, kteří letos (vyjma Zusky) oslavují významná životní jubilea – 60, nedožitých 90 a 70 let. Petr Zuska se u příležitosti uvedení původního baletu na jevišti Zlaté kapličky (k němuž si napsal námět i jej zrežíroval), rozhodl věnovat premiéru právě těmto kolegům a učitelům.
Nové nastudování baletu Chvění ukázalo, že nejde o pouhou operativní náhradu, či kopii brněnské verze, ale o v mnohém povýšenou realizaci původní autorské produkce. Hudební složka celovečerního tanečně obrazového baletu v sobě kloubí zdánlivě neslučitelné – hudbu polského skladatele soudobé hudby Henryka Góreckého a hudbu Jiřího Pavlici a Hradišťanu. Obě složky se překvapivě vzájemně umocňují a spolu dokreslují vyjádření pocitů, ze kterých se tvůrce divákům zpovídá – tíhu nestability současného světa a překotnost dění kolem nás. Hudba skrze těla, gesta a výrazy tanečníků líčí vztahy jedinců ke světu, druhým lidem i k jejich těžko ovlivnitelnému osudu, který je nakonec svou tíhou strhává k zemi.
V úvodní části zní Góreckého 3. symfonie, nazývaná též Symfonie písní žalostných, kterou autor věnoval obětem války. Právě tyto oběti se v Zuskově choreografii sunou černou scénou Jana Duška jako mumie v černých trikotech se zahalenými tvářemi (autorkou kostýmů je Kateřina Štefková). Spouštějí se ze širokých schodů před horizontem a přesouvají přes jeviště ke schodům do otevřeného orchestřiště (bez orchestru, hudba je reprodukovaná). Masa anonymních těl symbolicky připomíná hrůzy historie – válek, v nichž byly a stále jsou nedobrovolně mařeny bezpočty lidských osudů a životů. Vlekoucí se plazení má přesnou dynamiku i náboj, jde z něj tíha, strach a hrůza. Bytosti bojují o život, o místo na zemi… až nakonec prohrávají a končí v propadlišti dějin (orchestřišti), kde mizí ve tmě.
Příjemným odlehčením je druhá část, v níž tančí muži i ženy s již odhalenými tvářemi v dlouhých rozevlátých bílých sukních na hudbu a písně z alba Chvění Jiřího Pavlici. Pasáž nabízí hravé roztančené variace mužských a ženských sborů, místy dokonce úsměvné a vtipné. Závěrečná část se opět vrací k vážnému pojetí a hudbě Góreckého symfonie, ke smutku a bolesti.
Baletním kusem se prolínají sólové výstupy ústředního páru Ona a On v první premiéře v podání Ayi Watanabe a Onřeje Vinkláta. Jejich dojemné splývání, loučení a setkávání představuje křehkou spojnici mezi částmi baletu. Několikrát během večera se rozeznívá píseň Poslední: Poslední list se třese na platanu…, která je jakýmsi ústředním motivem celého večera. Scéna a kostýmy staví a pracují se dvěma hlavními barvami – černou, která převažuje (smutek, smrt) a bílou – odlehčuje (život, čistota). Jedinou rekvizitou jsou kufry, které mají v nastudování nepřeberně významů. Jejich úkol vyprávět, co se v nich skrývá končí na konci baletu, kdy jsou odhaleny na nich vytesané kříže (nově oproti Brnu) a stávají se náhrobními kameny. Celý koloběh života, bojů, nadějí a smrtí se uzavírá.
Zuskovo Chvění nabízí silný taneční příběh, při jehož vyprávění se divák na začátku chvěje hrůzou, poté má možnost rozechvět bránice (smíchy) a v závěru se chvěje napětím, jak to celé skončí. V nastudování nevynikají jednotliví tanečníci (vyjma ústředního páru), ale jejich těla jako nástroje sdělení. Jeho síla je v absolutní harmonii hudby a pohybu.
