Večer otevřela česká premiéra náročné skladby pro sólistu na bicí a instrumentální soubor Cadenza n° 1. Bruno Mantovani se v ní nechal inspirovat technikami elektronické manipulace zvukového signálu v průkopnické pařížské akustické laboratoři IRCAM – zpožďováním, natahováním zvuku, jeho pohybem v prostoru či mikrointervalovými posuny. Manipulace zvuku podle všeho byla skutečně inspiračním zdrojem, ale výsledkem není o moc víc než soubor „tradičních“ avantgardních technik a hlavně veskrze nepřívětivá, neurotická hudba, řídící se heslem „čím víc různých zvuků, tím víc soudobá hudba“. Těžko může současná tvorba doufat v nové posluchače, když se jejím posláním zdá být působit za každou cenu nepříjemně. Cadenza n° 1 začíná neklidnou témbrovou plochou, do níž ostře vstupuje sólista na bubny. Bombastický sólový part, napsaný přímo pro perkusistu Gillese Durota, je extrémně náročný jak na techniku, tak na pozornost. Durot postupně přechází mezi třemi stanovišti s různými druhy bicích a předvádí virtuózní hru na množství nástrojů, mezi nimiž ční pasáž na vibrafon skutečně na samé hranici lidských možností.
V názvu následující skladby Corrente si Magnus Lindberg vzal inspiraci z barokního tance courante a faktu, že jde o nepřetržitý hudební proud „měnících se kaleidoskopických struktur“. Kolize různých metrorytmických pásem jsou vskutku místy zajímavé, ovšem jinak sestávala skladba spíše z bezobsažných motivů, trylků a běhů v záměrně nesourodých pásmech vrstvených přes sebe. Z Corrente byla jednoduše cítit snaha vytvořit vyloženě ošklivé melodie a rytmy, včetně až příliš uměle klopýtajícího partu harfy. Ovšem je třeba říci, že osobně mám s kaleidoskopem spojené zážitky spíše příjemné…
Freie Stücke Jörga Widmanna z roku 2002 pak tvoří deset navzájem propojených miniatur – kompozičních etud, každá z nich se soustředí na určitý tvůrčí problém. Díky jejich návaznosti je lze sluchově vnímat i jako souvislou volnou formu. Počáteční části nabízejí vcelku neotřelou hudbu – pomalu gradující plochu se zajímavě využitými zvuky pozvolných glissand smyčců a zadušených žesťů a neustále se posunujícím tonálním centrem. Pozoruhodný byl i dýchavičný efekt vytvořený stlačováním a uvolňováním pedálu tympánu – což měli předepsáno dokonce dva klarinetisté, navíc během hry na vlastní nástroje.
Ve čtvrté části pak přichází nejen má nejméně oblíbená avantgardní technika (tedy profuky dechových nástrojů), ale také rozpad dosud nadějně znějící kompozice do všeho špatného, co může soudobá tvorba nabídnout. Exaltované pasáže jak z nové hudby sedmdesátých let a směs vyprázdněných klišé včetně úderů smyčci col legno, sborových pizzicat a „překvapivě“ (ve skutečnosti předvídatelně) náhlých hlasitých tónů. Dokonce došlo i na hvizd píšťalky. Mnoho rozličných efektů, jejichž účel ale očividně stále leží v nich samých. Hudebně nepřináší Freie Stücke nic nového, pouze opakují již mnohokrát zopakované. Dá se na ně pohlížet jako na určitou přehlídku – digest, chcete-li – toho, co se za posledních šedesát let v hudbě událo. Vedle toho se také nabízí otázka, kterou si kladu již poněkolikáté: Proč se na běžných koncertech hrají kompoziční cvičení, torza či skici?
Bilanci tohoto koncertu napravila až poslední uvedená skladba Overheating (neboli Přehřívání) Miroslava Srnky. Novinka z loňského roku, která vznikla u příležitosti stého výročí Los Angeles Philharmonic – a shodou okolností i stého výročí české státnosti. Skladba se závažným poselstvím – „Oslava je radost ze zodpovědnosti. Zajímají nás víc vlajky, nebo zápal?“ – byla v Kalifornii premiérována v listopadu loňského roku, nyní byla v Praze uvedena poprvé na starém kontinentě.
Overheating také začíná témbrovou plochou, zde jasně evokující takřka nehybný obraz. Snad vzduch roztřesený horkem. Tremola rychlá i pomalá, v různých nástrojích, různého rozsahu společně budují navenek zdánlivě klidnou hudbu, jejíž vnitřní napětí se postupně odhaluje díky pečlivě promyšlenému kolísání tónů i dynamiky. Všechny zvuky zde konečně slouží nějakému konkrétnímu účelu, není to pouhá exhibice vyprázdněných efektů. Tato hudba skutečně něco říká („Okolní vzduch se zahřívá. Vlajka se proměňuje. Ztrácí svůj tvar v žáru okolo“), a ať už se nám její vzkaz líbí či nikoli, ten obsah je nepopiratelný. Srnka zde neokázale využívá široké palety zvukových kvalit nástrojů i několika efektů (včetně svého oblíbeného elektronického smyčce e-bow na struně klavíru), přičemž stále udržuje konzistentní hudební proud. Jemně graduje dílčí oblouky a neztrácí přitom ohled na celek. Forma tak zůstává soudržná, byť zvukově nejpoutavější je stále úvodní část. Rostoucí napětí, ponechané bez patřičného uvolnění, ilustruje drama jednoho z nejzávažnějších problémů naší doby.
Srnkova skladba toho měla zdaleka nejvíce co říct. Je škoda, že přední světové těleso, povolané k nekompromisní interpretaci náročné hudby, k ní zvolilo tak nešťastné doprovodné skladby. Mohu jen zdůraznit, že veškerá kritika hudby samotné nejde v žádném případě na účet interpretům. Ensemble intercontemporain předvedl špičkový výkon, a i přes takto problematický program byl výsledkem skutečně pozoruhodný večer současné hudební tvorby. Stejně tak nemířím kriticky na organizaci Pražského jara, kterému přeji jen další podobné výboje – dodnes vzpomínám na výtečný loňský koncert Klangforum Wien.
