Závěr Dvořákovy Prahy patřil hudbě Dvořáka a Beethovena. Rotterdam Philharmonic Orchestra představil v Praze kdysi jeho někdejší šéf Valery Gergiev, 24. 9. hrál v Rudolfinu pod vedením rtuťovitého, energického Yannicka Nézet-Seguina , dirigenta ashkenazyovské postavy a zdá se i imaginace. Sólistou Dvořákova Violoncellového koncertu h moll byl Truls Mørk , dnes jeden z nezajímavějších členů cellové elity (proslul i jako člen Artemis Quartett). Je to nepochybně Bohem nadaný muzikant, který navíc nemá žádné technické či intonační problémy, ale s jeho pojetím Dvořáka mám podobný problém jako v případě Gila Shahama, Hilary Hahn nebo Mischy Maiského. S dvořákovskou logikou temp, frázování a agogiky zachází sice promyšleně, ale velmi svobodomyslně. Má to sice v rámci celku logiku, ale podle mého názoru jde proti podstatě této hudby. Orchestr dělal co mohl, ale frázování nebylo tak jasné, zpěvné a vyslovené jako v případě České filharmonie nebo Pražské komorní filharmonie. Beethovenova 3. symfonie dopadla lépe. Nepochybně i proto, že je s ní orchestr více v konktaktu nežli s Dvořákem. Tělesu by se sice dalo v jednotlivostech ledacos vytknout a plamenně horovat pro Vídeňskou, Berlínskou filharmonii nebo pro Concertgebouw, ale to by nebylo fér. Orchestr hrál na hraně svých možností a ty rozhodně nejsou malé. Nézet-Seguin to nemá lehké, když vede takovéto těleso po Gergievovi. Rozhodně to však byla od orchestru dobrá volba.
