Pod názvem Hudba tajuplných příběhů nabídl FOK 11. ledna 2023 ve Smetanově síni Obecního domu svým posluchačům program tak lákavý a tak rafinovaně sestavený, že musel nadchnout i ty nejnáročnější fajnšmekry. Nutno ale hned dodat, že čtyři hudební „příběhy“ čtyř slovanských skladatelů – českého, polského a dvou ruských –, které toho večera zazněly, byly nejen tajuplné, ale také značně potemnělé, ba nezřídka až depresivní (ostatně – mnohé napovídá už i to, že v úvodních taktech všech čtyř děl převládaly temné basové tóny). Tři skladby – ruské a polská – vznikly na počátku 20. století a odrážejí dekadentní nálady fin de siècle, český autor reagoval ve svém díle na tíživou situaci v období padesátých let.
Prvním číslem koncertu byl Smutný příběh op. 13, dílo nepříliš známého polského skladatele Mieczysława Karłowicze (1876–1909). Autor sám o této kompozici řekl, že v ní „zprostředkovává náladu a pocity člověka, který začne uvažovat o tom, že si vezme život“. Pomalu plynoucí skladba navozuje pocity apatie a sklíčenosti. Vzpomínkami na šťastné chvíle prožité v minulosti se sice hudební tok na krátkou dobu prosvětlí, ale sebevražedné myšlenky jsou silnější: ozve se výstřel a závěr skladby se rozplyne v dlouhém pianissimovém akordu, doprovázeném tajuplným virblem tympánu. Andrej Borejko vytvořil z tohoto díla sugestivní „psychologickou studii“, či spíše psychologickou povídku, a dokázal držet posluchače po celou dobu v napětí, které se stupňovalo až k tragickému výstřelu. A ten výstřel práskl ve Smetanově síni tak přesvědčivě, že bych byl býval ochoten uvěřit, že za orchestrem opravdu někdo vystřelil z pistole.
Klavírní koncert č. 2 g moll op. 16 Sergeje Prokofjeva (1891–1953) patří k nejnáročnějším klavírním koncertům vůbec. Sólového partu se v této skladbě ujala ruská pianistka Julianna Avdějeva, která je po technické stránce pro toto dílo skvěle disponovaná.
Úvod první věty pojala umělkyně překvapivě poeticky, ale jak hudba plynula, jiskřilo to v klavíru stále víc a víc, a dlouhá sólová kadence vyzněla už téměř démonicky. Což bylo bezesporu i v intencích pianistky, neboť na besedě s posluchači sama sdělila, že místo, kde se k ní po kadenci opět připojí orchestr, vnímá jako „bránu do pekel“. Možná i proto působila kadence v jejím podání spíše konstruktivisticky, aniž by se interpretka pokusila vložit do ní něco „svého“.
Celou druhou větu, Scherzo, hraje klavír unisono v tempu vivace. Avdějeva provedla tuto větu virtuózně, lehce, zřetelně a v takové rychlosti, že se až tajil dech.
Třetí větu nadepsal Prokofjev Intermezzo. Je to ale intermezzo hodně zvláštní. Od začátku zní jako značně zatěžkaný, téměř hrozivý pochod (Svjatoslavu Richtěrovi prý tato věta připomínala draka požírajícího svá mláďata). Klavír je naopak spíš odlehčený (výrazově, ne technicky) a uslyšíme tu i řadu míst, která se vyznačují typickou prokofjevovskou ironií. Avdějeva hrála svůj part brilantně a tak vtipně, že jsem se občas neubránil úsměvu.
Opravdu pekelná je pak pro pianisty finální věta. Tady byla Avdějeva ve svém živlu – její „velká“ technika je skutečně závratná. Když se ale přibližně uprostřed věty ozvala pomalá zpěvná melodie připomínající lidovou píseň, hrála ji Avdějeva citlivě a tiše, jako by jen něžně hladila klávesy. A místo, kde její melodii převzal fagot, patřilo v této větě k těm vůbec nejpůsobivějším.
Klavír na sebe v tomto koncertu strhává pozornost natolik, že orchestr má povětšinou roli „pouze“ doprovodnou. Ale Andrej Borejko dokázal i tak objevit v partituře mnoho zajímavého a byl sólistce partnerem více než empatickým. Publikum odměnilo klavíristku, dirigenta i orchestr velkým potleskem a Avdějeva ještě přidala Bagatelu ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova, ve které znovu ukázala, že její měkké zpěvné pianissimo je opravdu bezkonkurenční.
Po přestávce zaznělo jedno ze stěžejních děl české orchestrální literatury druhé poloviny 20. století, Mysterium času, passacaglia pro velký orchestr op. 31 Miloslava Kabeláče (1908–1979). Skladatel psal toto závažné dílo v letech 1953–57, v dobách nejtvrdšího totalitního útlaku. Kompozice je vystavěná v jediném bezpečně vyklenutém gradačním oblouku a klade velké nároky na interprety i na posluchače. Andrej Borejko vybudoval oblouk Mysteria času se suverenitou zkušeného architekta. Od prvních taktů s basovým klarinetem v pppp stoupal hudební proud stále vzhůru až k samému vrcholu, v němž zvuk orchestru dosáhl intenzity takřka neslýchané, a poté se zase postupně vracel do tiché dynamiky, v posledním taktu opět označené pppp. Celá kompozice působila téměř přízračně – tajemný pravidelný tep jako by v ní nepřetržitě a bez zastavení odměřoval čas. Mimořádně významnou úlohu přidělil Kabeláč tympánům, jejichž údery znějí po celou skladbu takřka bez ustání. Mysterium času vyznělo velkolepě jako jen málokdy a Andrej Borejko i FOK zanechali v posluchačích ten nejlepší dojem.
Největším lákadlem večera bylo závěrečné číslo programu Symfonie č. 5 – Prométheus: Báseň ohně op. 60 Alexandra Skrjabina (1871–1915). Přestože se jedná o ikonické dílo hudby počátku 20. století, na koncertních pódiích se objevuje jen výjimečně. Martin Rudovský dokonce v programové brožuře koncertu píše, že FOK za dobu své existence Prométhea nikdy nehrál. Nelze se ale příliš divit. Skladatel požaduje pro provedení tohoto díla obrovitý orchestr včetně klavíru a varhan a k tomu pěvecký sbor. Velkou raritou a nejproslulejším prvkem partitury Skrjabinova Prométhea je ovšem part „světelné klaviatury“, vypsaný na každé stránce na prvním řádku. Podle tohoto partu má být hudba Prométhea provázena barevnými světly, která se v průběhu skladby podle předpisu autora neustále proměňují. Sám Skrjabin si ale byl vědom toho, že jeho požadavky jsou enormní, a připustil, že sbor a světelnou klaviaturu lze oželet. FOK však nabídl svým posluchačům něco, co pravděpodobně nikdo z nich nikdy nezažil: Prométhea se vším, co k němu patří, tj. se sborem a dokonce i s barevnými světly. Klavírního partu se v tomto díle opět ujala Julianna Avdějeva, k orchestru se připojil Pražský filharmonický sbor (jejž připravil sbormistr Lukáš Kozubík), autorem světelného designu byl Lukáš Dřevjaný.
Skladba začínala v úplné tmě, všechna světla v sále byla zhasnutá. Spolu s tím, jak se rozeznívala hudba, začala se rozsvěcet i barevná světla. Promítací plochou se staly stěny a strop Smetanovy síně, barvy se na nich prolínaly, proměňovaly se, pohybovaly se po sále a byly různě „strukturované“, takže někdy připomínaly zvlněnou vodní hladinu, jindy sněhové vločky nebo třeba padající listí. Velmi efektní byly okamžiky, kdy pan Dřevjaný krátce nasvítil zajímavé detaily koncertního sálu. Dělo se toho zkrátka tolik, že až oči přecházely. K tomu zněla krásná a krásně hraná Skrjabinova hudba. Ale musím přiznat, že jsem se na ni tentokrát nedokázal příliš soustředit. Vizuální složka produkce byla natolik „nová“, natolik zajímavá a natolik intenzívní, že se z hudby – jakkoli barvité – nechtěně stala zvuková kulisa. Ale třeba to tak i mělo být, třeba s tím Skrjabin nějakým způsobem počítal. Kdo ví… V každém případě byl pro mne Skrjabinův Prométheus s barevnými světly jedinečným zážitkem, na který hned tak nezapomenu. Obdivuji FOK, že se do takovéhleho dobrodružství pustil a jsem si jistý, že se toto provedení Prométhea zapíše do dějin.