Ke každému festivalu patří hvězdná jména. Takovým je i Diana Damrau. Pražské jaro letos ozdobila německá sopranistka svým jménem i svým uměním.
Její operní recitál byl (16. 5.) ve Dvořákově síni Rudolfina přesně tou událostí, která atraktivností už sama o sobě láká publikum, ale za kterou se pořadatelsky ani trochu netřeba stydět jako za něco podbízivého; naopak – takový koncert může vstoupit do historie díky své dramaturgii, díky interpretačním kvalitám i díky nepřeháněné atmosféře. Diana Damrau už v Praze před třemi roky zpívala, rovněž se svým manželem na pódiu jako i teď, a dokonce i za doprovodu PKF-Prague Philharmonia jako nyní, ale Pražské jaro ji získalo ve šťastný okamžik, kdy jí vychází nové album. V takovém případě program koncertu, podporujícího desku, slibuje nové neoposlouchané tituly. A to se stalo. Deska vyplňuje pomyslné místo na trhu pozorností Giacomo Meyerbeerovi, opernímu autorovi, jehož hudbu až na výjimky běžně neslýcháme. Autora francouzské velké opery (ale i děl koncipovaných v italské nebo německé tradici), jehož dílo si pěvkyně přála poznat a propagovat už dávno. A sen si nahrávkou vrchovatě splnila.
.jpg "Diana Damrau, foto Petra Hajská")
Meyerbeerovi patřilo v programu pět árií, šestá se objevila mezi přídavky a celý večer navíc otevřela předehra k jeho opeře Hugenoti. Diana Damrau a basbarytonista Nicolas Testé vedle toho sáhli k operní hudbě Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho, Francouzů Gounoda a Masseneta a Italů Belliniho a Ponchielliho. Taková sestava děl dává s důrazem na Paříž zajímavě nahlédnout do operních dějin 19. století. Uvědomit si kontext (včetně Wagnerova antisemitismu, vyvřelého v souvislosti s jeho podezíráním Meyerbeera z intrik proti němu) umožnil průvodní text Vlasty Reittererové. Ale i bez vysvětlení v něm byl program sestaven zřetelně zajímavě: z hudby autorů, kteří o sobě věděli, kteří na sebe navazovali, kteří také, jako ti další, chtěli uspět ve francouzské metropoli… Ale byl sestaven pochopitelně i tak, aby se pěvci na pódiu vystřídali a aby si mohli zazpívat také spolu. Duet zařadili jednak z Massenetovy Manon, jednak pro závěr recitálu z Belliniho Puritánů.
Diana Damrau má dar bezprostřednosti, který projevuje v tváři i pohybem. Dokáže dát publiku od začátku najevo, že ho vnímá; uplatní vtipné detaily, naznačí něco z role, ale nepodbízí se. A dovede vesele a šarmantně ve svůj prospěch využít i lapálie, jako je podpatek uvízlý ve škvíře mezi prkny pódia nebo vlasy zachycené za cosi vzadu na šatech. Stejně temperamentně, srdečně a vstřícně rozdává svůj zpěv. Na jejím hlase se zdůrazňuje vzácně bohaté a vyrovnané rozpětí mezi koloraturním a lyrickým oborem, dané primárně od přírody a určitě také pečlivě pěstované. Publikum se o tom mohlo přesvědčit, stejně jako o jejím suverénním technickém a výrazovém pěveckém zázemí, ve spektru árií sahajícím od Meyerbeerových Hugenotů a Dinorah přes jeho opery Emma di Resburgo a Polní ležení ve Slezsku a přes Massenetovu Manon až po Verdiho Sicilské nešpory. Už žádný Mozart. Věci přece jen hudebně o něco závažnější, dramatičtější. Pěvkyně je už dál, přichází zralost. Přesto zůstává hlas křišťálově jasný, ohebný, ve výškách bez tlaku a ostrosti, krásný a zajímavý.
Basbarytonista Nicolas Testé není úplně světovým hlasem, také ve vystupování je o poznání zdrženlivější, ale i on má svůj vlastní respektovatelný mezinárodní umělecký životopis. Byl v programu své ženy partnerem víc než dobrým. Rozhodně nehrál roli někoho, kdo by se – nebýt manžel – k této příležitosti nedostal. Má zajímavý témbr, který je možná ke králi Filipovi z Dona Carlose a k Dalandovi z Bludného Holanďana světlejší než basový ideál, který se však v Manon, v Puritánech a Hugenotech uplatnil velmi pěkně.
Orchestr bezpečně vedený Emmanuelem Villaumem doprovázel jako vždy víc než dobře a blýskl se samostatně v Tanci hodin z Ponchielliho Giocondy. S pražským programem nyní s oběma pěvci odjíždí na šňůru několika koncertů po střední Evropě. Krásná příležitost.
Sólisté přidávali, nejprve zazněla árie Collina z Bohémy, pak nádherně procítěná sopránová árie z Meyerbeerovy Afričanky. Třetím přídavkem byl emotivní a krásně privátní duet z Gershwinovy opery Porgy a Bess. Pěvecký koncert Diany Damrau byl nápaditě sestavený mimo hlavní linii obvyklých hitů, nadstandardně provedený – a hlavně sympaticky neokázalý. Sama sopranistka za hranici vkusu – jako některé hvězdy, zdůrazňovaně a přehnaně si vědomé svých kvalit – nezachází. Ani na chvilku.
