Měla to být oslava jara. Toho kalendářního, Pražského i mystického jara ukrytého v řeckých bájích. Národní divadlo uvedlo na prknech Státní opery méně známý melodram Igora Stravinského Perséphone v koncertním provedení. Hodinové neoklasicistní dílo patří k těm velmi stravitelným v rámci tvorby Stravinského a volně čerpá z námětu báje o Persefoně (dceři Démétery, bohyně plodnosti země a rolnictví), která se každé jaro vrací z podsvětí na zem a s ní se probouzí i celá zem a příroda ožívá.
V tomto případě celá produkce dopadla zhruba stejně jako posledních pár měsíců, které se za jarní mohou považovat jen stěží. Soňa Červená je moudrá a energická dáma, které se zaslouženě dostává uznání ze všech stran, ale není mi jasné, proč jí byla svěřena mluvená úloha Persefony, mladé dívky symbolizující rozpuk života. Bohužel jí nebylo za všech okolností dobře rozumět a její interpretace Persefony jako heroiny postrádala přirozenost. Druhou sólovou úlohu melodramu ztvárnil tenorista Philippe Do (Eumolpe), kterému hlasově nebylo co vytknout, ale celý přednes působil jako technické cvičení bez jediného citového odstínění tónu. Zřejmě neměl roli dokonale zažitou a musel se soustředit na notový zápis, nebo chtěl pojmout roli vypravěče jako neutrální postavy. Těžko říct. Každopádně vypadal velice nezúčastněně.
Orchestr Státní opery pod vedením Jiřího Štrunce si se Stravinského partiturou také příliš nerozuměl. Tolik krásných melodických (!) pasáží utonulo pod těžkopádným nánosem. Vokální složku obstaral Sbor Státní opery a Kühnův dětský sbor , z nichž druhý jmenovaný svým svěžím, rytmicky přesným a zvukově barevným výkonem nadělil obecenstvu několik pěkných momentů.
Snad nás příští jaro potěší víc.
