V brněnském Blahoslavově domě se rozhodla blížící se druhou adventní neděli uctít dvojice místních amatérských těles – komorní sbor Těžké harmonično pod vedením Pavlíny Němcové a vokální oktet (a místy nonet) Capella minima řízený uměleckou vedoucí Šárkou Mertovou. Oba sbory si připravily stylově pestrý program sahající od hudby 15. století až po soudobou hudební tvorbu moderních autorů.
Velkoměsta bezpochyby představují kulturní oázy většiny světových států. Výstavy, poučené i nepoučené koncerty dávné i soudobé hudby, performance, literární kavárny – kam jen oko pohlédne, tam se to hemží kulturou. Není v nedávné historii nejnevhodnější čas k planému hořekování nad nekulturností doby než právě teď. A komu by to snad bylo málo, může s blížícími se svátky vyrazit do Vídně, Berlína nebo kamkoliv jinam si jen zamane a přičichnout ke kultuře jiných evropských i neevropských národů. Při tomto libém zahlcení smyslů si jen nepatrné množství posluchačů uvědomuje, že bohatý kulturní život velkoměst může představovat svého druhu i dvojsečnou zbraň. Nejednou se člověku stane, že si vyhlédne v programech koncert, jen aby vzápětí zjistil, že v ten stejný den se konají zajímavé akce rovnou tři a v divadle navíc dávají derniéru představení, které kvůli mnohým povinnostem ještě nenavštívil. Vhodným příkladem takové situace může být rovnou dnešek (11. prosince), kdy se ve stejný den i hodinu v Brně odehrají tři velké události – další z řady koncertů Filharmonie Brno (Večer s basetovými rohy a klarinety), koncert Pavla Šporcla (Vánoce na modrých houslích) a koncert z cyklu Hudebních lahůdek (Ze Španělska do Nového světa). Nastává čas nutné selekce. A nejhorší pozici zaujímají mladá nepříliš známá tělesa, která doslova bojují o každého posluchače a která se snaží kulturně prosadit kultuře navzdory.
Komorní sbor Těžké harmonično, jehož název vznikl z parafráze názvu knihy sira Terryho Pratchetta Těžké melodično, zahájil večer klasickou velšskou koledou – která již mezitím dokázala zdomácnět po celém křesťanském světě – Deck the hall(s) v úpravě od sbormistra, varhaníka a skladatele sira Davida Willcockse. Ačkoliv sbor nastoupil mírně nesměle a intonačně trochu nejistě, velmi brzy získal potřebnou sebedůvěru i intonační pevnost. Těleso se nespecializuje na konkrétní stylový nebo historický repertoár, jak bývá v současné době zvykem; v rámci koncertu objalo hudební tvorbu Franusova kancionálu, skladby Michaela Preatoria, Thoinota Arbeaua, Františka Xavera Brixiho a představilo vlastní vizi černošského spirituálu. Na mladých hudebních tělesech je působivá preciznost, se kterou se vydávají na pódia. Vědomi si všudypřítomné konkurence, snaží se mladí hudebníci předstoupit před posluchače s co nevypilovanějším programem a technicky výtečně zvládnutými pasážemi vybraných hudebních skladeb. Často tyto snahy ztroskotají na žalostně malé účasti nebo nedostatečném technickém zajištění pořadatelů. A přesto právě tato tělesa představují ona zdravá kulturní podhoubí, ze kterých se rekrutují výteční hudebníci, režiséři, malíři a další múzou políbení umělci. Těžké harmonično zdůraznilo především radost a rozvernou hravost hudby. V podání tělesa zazněly skladby jako Audie silente Michaela Preatoria, Sanctissima z Franusova kancionálu nebo Confitebor Tibi Františka Xavera Brixiho, zajímavě zpracované modernější a americkým bluesem ovlivněné hudební skladby soustředil sbor až do druhé poloviny programu. S lehkostí a přirozeností přednesl sbor koledy Veselé vánoční hody a V půlnoční hodinu v úpravě Josefa Černockého – rošťácké vyznění sboru s náhlými (avšak stejnoměrnými) accelerandy, ritardandy, crescendy, decrescendy a pestrou dynamikou slušelo tělesu více, než upjatá hudební minulost. Nejvíce si sbor dal záležet právě na skladbách, které zazněly v jeho úpravě, nevídaná byla především barevná, dynamická i rytmická vyspělost u takto mladého tělesa. Svoji polovinu uzavřelo Těžké harmonično spirituálem Joshua (také známé jako Battle of Jericho v podání mnoha jazzových a bluesových ansámblů). Skladbu uvedl sbor i minulý rok na témže místě při stejné příležitosti a patrně z dobrých důvodu – jedná se o originálně pojaté provedení s jazzovou rytmizací, občasným deklamativní zpěvem, rozmanitým střídáním faktury a dynamickými extrémy.
Vokální oktet Capella minima navázal poněkud tradičnější notou. Jako první zazněla skladba Anatemi, ben mio Luca Marenzia. I v tomto případě působil začátek poněkud nejistě a díky jisté rytmické i intonační nestabilitě mohl posluchač odlišit v podstatě každičký hlas a přiřadit jej ke konkrétnímu zpěvákovi nebo zpěvačce. Podobně jako v případě Těžkého harmonična i Capella minima velmi brzy našla pevnou půdu pod nohama a dovolila si s úspěchem uvést i poměrně náročná díla Leoše Janáčka (Suscepimus Deus) a Bohuslava Martinů (Zvěstování). Obzvláště skladba Bohuslava Martinů se spoustou povedených disonancí otevřela bránu modernímu hudebnímu projevu. Capella minima totiž valnou část svého programu postavila na dílech soudobých (nebo nedávno zesnulých autorů). Mezi nejzajímavější skladby patřila Modlitba Mikuláše Schneidera-Trnavského, Pater Noster Zdeňka Lukáše a výtečně provedené a jazzem ovlivněné Gratias Agimus a Jubilate Johannese Michela. Obzvláště skladba Jubilate se svými komplementárními rytmy, hoquetovou technikou a soudobým hudebním jazykem skvěle navázala na úvodní těleso a propojila tak tyto žánrově i věkově odlišné sbory. Po odvážných jazzových experimentech trochu ochladila dovádivou atmosféru Vinšovaná pošta a Vánoční noc Adama Michny z Otradovic. Navzdory povedenému provedení se Michnovy skladby z dramaturgického hlediska po předcházejících skladbách příliš nehodily. Na samém konci pak oba sbory stanuly vedle sebe a za doprovodu několika tichých hlasů z obecenstva zazpívaly tradiční Vánoční píseň Adeste fideles.
V záplavě kulturních projektů je snadné upřednostňovat stálice na kulturním nebi. Zaručená kvalita a spokojenost však nepotřebují tolik aktivní pozornosti. Nepopírám, že je potřeba nazírat na různé akce odlišnou optikou a jiným způsobem hodnotit profesionální a amatérská tělesa. Tu a tam je však prospěšné (posluchačům i hudebníkům) podívat se i do hlubších vod městského kulturního jezírka a je-li to potřeba, potopit se a hledat v kalných vodách každodenních koncertů – může se totiž docela dobře stát, že vylovíte perlu, kterou byste nebýt cílené snahy nikdy nenašli. A i kdybyste se vynořili a pátrali po zemském povrchu – byla by škoda nevidět pro les stromy.
