„Těžké je opustit krásu…“ bylo motto komorního koncertu, který se uskutečnil v úterý 15. května 2018 v pražském Anežském klášteře a na němž společně vystoupili sopranistka Irena Troupová a pianista Jan Dušek. Program byl sestaven z písní a klavírních skladeb „terezínských“ autorů – neboli skladatelů, kteří byli z rasových či politických důvodů během nacistické okupace nejprve internováni v pevnosti Terezín a posléze téměř všichni zahynuli ve vyhlazovacím táboře Auschwitz/Osvětim, anebo na konci 2. světové války předčasně zemřeli v důsledku věznění. Vyznačoval se pečlivě zvolenou a promyšlenou dramaturgií. Rámován byl výběrem z písní skladatele Viktora Ullmanna (1898–1944), které oba interpreti nedávno souborně nahráli pro firmu ARCODIVA. V první půli koncertu zazněla nejprve na úvod Ullmannova píseň Schwer ist’s, das Schöne zu lassen… (Těžké je opustit krásu…), jejíž první verš dal název nejenom pražskojarnímu koncertu, ale též zmíněné souborné CD nahrávce. Následovala sólová pětivětá Suita pro klavír op. 13 skladatele Pavla Haase (1899–1944) a poté raný písňový cyklus Erwina Schulhoffa (1894–1942) Lieder nach Gedichten aus „Die Garbe“ von Hans Steiger (Písně na texty Hanse Steigera ze sbírky „Snop obilí“) op. 2. Po přestávce přišly na řadu písně Hanse Winterberga (1901–1991) na texty Luisy-M. Pfeifer-Winterberg, a písně Hanse Krasy (1899–1944) op. 4 na texty Rainera Marii Rilkeho, Christiana Morgensterna a dalších autorů. Následovaly Tři valčíky pro klavír op. 18 skladatele Rudolfa Karla (1880–1945). Dramaturgický vrchol a závěr programu pak představoval vokálně náročný písňový cyklus Viktora Ullmanna Six sonnets de Luise Labé (Šest sonetů na texty Luisy Labé) op. 34.
Zatímco jména a snad i některá díla Viktora Ullmanna, Pavla Haase, Erwina Schulhoffa, Hanse Krasy či Rudolfa Karla jsou odborné veřejnosti a poučenému hudebnímu publiku aspoň částečně známa, znamenalo uvedení písní dalšího německo-židovského skladatele původem z Čech, Hanse Winterberga, skutečný dramaturgický objev. Jeho dílo se v posledních letech snaží oživit a vzkřísit ze zapomnění jeho vnuk, který byl také na koncertě 15. května osobně přítomen. Čtyři skladatelovy písně pro soprán a klavír zde zazněly v české premiéře.
Irena Troupová má za sebou již poměrně dlouhou, bohatou a dalo by se říci v mnoha ohledech netypickou uměleckou kariéru. Její obsáhlý repertoár zahrnuje – anebo v různých etapách jejího profesionálního pěveckého působení zahrnoval – na jedné straně takřečenou „starou hudbu“, neboli vokální hudbu od jednohlasu období středověku až po kantátovou a operní tvorbu období baroka, a na druhé straně písňovou tvorbu skladatelů 19. – 20. století i vokální kompozice soudobých českých autorů. Pokud mohu soudit, řekla bych, že se interpretka v posledních letech „našla“ právě ve zmíněném – především německojazyčném – písňovém repertoáru, který dokáže tlumočit s velkou přesvědčivostí a především s hlubokým porozuměním smyslu zpívaného textu. Domnívám se také, že se tato sugestivnost a přesvědčivost interpretace Ireny Troupové mnohem více než na nahrávkách projevuje při jejích živých vystoupeních na koncertním pódiu, kdy máme možnost vnímat nejenom její hlas, ale celou její osobnost v její bezprostřední – a pomíjivé – fyzické přítomnosti.
Při studiu a provádění písňového repertoáru 19. a 20. století vystřídala Irena Troupová několik klavírních partnerů či partnerek. V posledních letech našla zdá se takřka ideálního spolupracovníka v pianistovi Janu Duškovi, s nímž si zjevně porozuměla umělecky i lidsky. Podobně jako při několika nedávno minulých příležitostech, osvědčil se Jan Dušek i tentokrát jako diskrétní a přitom výsostně kompetentní a spolehlivý partner sólistky. Rovněž jeho sólový výkon ve skladbách Rudolfa Karla a zejména Pavla Haase – stejně tak jako jeho soustavný zájem o klavírní tvorbu českých skladatelů této generace – si zaslouží velké uznání.
Celkově lze říci, že uvedený koncert, byť nebyl příliš mediálně propagován, patřil k výrazným momentům a – přinejmenším pro mne – k nezapomenutelným zážitkům z letošního Pražského jara.
