Koncert amerického kvartetního souboru The Manhattan String Quartet přinesl standardně kvalitní program (Mendelssohnův Kvartet f moll op. 80 , Šostakovičův Kvartet č. 11 op. 122 a závěrem Schubertův Kvintet se dvěma violoncelly C dur op. 163 , v němž k americkým kolegům přisedl violoncellista Emil Rattay ), předpokládající skvělou interpretaci, tok hudby, který posluchače opojí a nadchne. Nestalo se. Hned v první větě Mendelssohnova zpěvného opusu byla nevymazatelně slyšet intonační nejasnost primária, kterou bychom rádi zapomněli, kdyby se neopakovala celý večer. Ač se to zdá v dnešním koncertním životě už skoro nemožné, interpretace kdysi věhlasného kvarteta nesla intonační kluzkost, která postihla sice pouze výkon primária, ale svou soustavností se jaksi vnesla do celkového vjemu z výkonu kvarteta. Spolu s pomalými tempy, hraničícími až s dojmem ospalosti, pak zanechala pocit nenaplněnosti, zašlé byvší slávy i posluchačského smutku. Opět se dralo do vědomí konstatování, že obrovský a setrvalý úspěch českých kvartetních souborů v cizině není náhodný a stěží bych v paměti vytáhla jeden podobně podivný výkon českého kvarteta za posledních dvacet let. Nedávno vyšla kompletní nahrávka Mendelssohnových kvartetů jiným americkým souborem (Emerson Quartet viz recenze na s. 45), takže doklad o tom, že Mendelssohna v Americe umějí hrát velmi dobře, máme jasný. V podání Manhattan Quartet zde však nebylo syté melodičnosti (dílo vytvořil skladatel v roce svého úmrtí), nebylo potenciální dramatičnosti, jen podivně malátné, barevně neprobarvené hudby. Šostakovičův jedenáctý kvartet nabízí svými sedmi krátkými větami tolik výrazových možností a interpretačních cest, že lze jeho provedení americkým kvartetem akceptovat. I zde však chyběla Šostakovičova drsnost a odzbrojující i šokující zvuková dvojpólnost. Schubertův kvintet už jen stvrdil předešlé poznání: intonační nepřesnost primária se stala běžnou, pomalá tempa byla příliš pomalá a hlavně vnitřně nepulzující. Vzhledem ke kráse tónu Evžena Rattaye bylo obdivuhodné, že se dokázal v souhře „tak ztratit“ a zcela přizpůsobit neromantickému přístupu ostatních hráčů tohoto souboru, i když jeho hlas byl artikulačně jasný. Koncert The Manhattan String Quator byl smutný. Do země přeplněné vynikajícími kvartetními soubory se na stáří nesmí jezdit.
