Jedním z vrcholů letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha byl bezpochyby koncert britského vokálního souboru The Tallis Scholars pod vedením Petera Phillipse, který vystoupil v úterý 20. září ve Svatovítské katedrále společně s českými ansámbly Martinů Voices (umělecký vedoucí Lukáš Vasilek), Kvarteto Martinů a sólisty Marií Fajtovou (soprán), Lukášem Moťkou, Břetislavem Kotrbou a Karlem Kučerou (trombóny). Osou programu byla tvorba britského skladatele Johna Tavenera (1944-2013) – As one who has slept, Funeral Ikos, The Lamb a Requiem Fragments. Doplňovala ji duchovní díla Josquina Desprez (c1450-1521), Thomase Tallise (1505-1585) a Williama Byrda (c1540-1623). Po dlouhých dvaadvaceti letech tak pražské publikum mohlo ocenit jeden z nejrenomovanějších britských vokálních ansámblů současnosti.
Večer otevřel čtyřiadvacetihlasý Josquinův kánon Qui habitat, v němž se představily oba vokální ansámbly. Pro některé posluchače mohla být volba této skladby překvapením, ovšem kánonické figury v Tavenerových Requiem Fragments (zejm. v Manekarnikā), jimiž koncert vyvrcholil, ukázaly, že právě tento Josquinův kus je vhodným protějškem k Tavenerovu opus ultimum. Provedení však nelze označit za zdařilé – po nejistém začátku se sice čtyřiadvacetihlasý kolos rozpohyboval, ovšem nepřesné nástupy některých hlasů nejednou hrozily rozpadem celé hudební architektury. Mimochodem – nejedná se o Josquinovo nejčastěji uváděné dílo, jak se nám programová brožura snažila vnutit, a to právě pro svou interpretační náročnost. V následujícím Tavenerově dvojsboru As one who has slept již oba ansámbly působily jistě a jeden druhému byly hlasově vyrovnaným partnerem. Poté excelovali samotní The Tallis Scholars a ukázali, jak dokonale umí provést nejen anglickou hudbu 16. století, ale i hudbu současnou. Ačkoliv jim pořadatelé vybrali akusticky náročný prostor pražské katedrály, uměli ho The Tallis Scholars dostatečně zvukově naplnit, aniž by byli nuceni k forzírování. Jejich projevu nelze nic vytknout – charakterizuje ho dokonalé soustředění, bezchybná intonace a vyváženost hlasových skupin (snad jen ve Funeral Ikos byl tenor silnější než ostatní). V provedení The Tallis Scholars se každé skladbě dostalo interpretačního uchopení adekvátního danému textu, ať již to byla Byrdova lamentace na Tallisovu smrt Ye sacred muses (na rozdíl od původní podoby skladby – písně s instrumentálním doprovodem – provedená ryze vokálně) nebo radostné moteto Laetentur coeli. Vrcholem koncertu pak byly Tavenerovy Requiem Fragments pro sopránové sólo, dva smíšené sbory, smyčcový kvartet a tři trombóny, v nichž se The Tallis Scholars opět spojili s Martinů Voices, sólistkou Marií Fajtovou a instrumentalisty. Jedná se o neobyčejné dílo – Tavener v něm zkombinoval znění latinského Requiem s hinduistickými meditacemi, přičemž pro každý typ textu volil jiné hudebně-stylové uchopení. Latinské pasáže nezapřely pozdně romantickou inspiraci, zatímco texty hinduistické odkazovaly svou modalitou a kánonickým zpracováním k renesanční polyfonii. Náročných sólových pasáží se Marie Fajtová zhostila s jistotou a přehledem, stejně jako oba vokální soubory podporované instrumentální skupinou.
Dramaturgický plán koncertu spojil starou i novou hudbu do smysluplného a harmonického pásma, v němž nebyla hluchá místa. Zásluhu na tom má pochopitelně dirigent Peter Phillips, který svým jasným a úsporným gestem dovedl sladit rozdílné ansámbly do kompaktního celku, jenž formou jakéhosi dialogu mezi starým a novým tlumočil duchovní poselství hudby 16. i 20. století. Zajímavé ovšem bylo vnímat i dialog dvou interpretačních tradic – české a britské. Dle mého soudu sedí tomuto typu hudby spíše ta ostrovní pro svou střízlivou neokázalost prostou jakékoliv manýry. Přesto však byl koncert nevšední událostí, o niž bylo možné se – díky rozhlasovým vlnám – podělit se zbytkem Evropy.
