Letošní ročník festivalu Theatrum Kuks se konal od úterka 23. 8. do neděle 28. 8. – na obou labských březích v Kuksu, v Žirči (kde je na kůru kostela umístěna klávesová zvonkohra, která kdysi patřila Františkovi Antonínu Šporkovi) a její jezuitské koleji, u Braunova Betléma u Stanovic a Šporkově mlýně tamtéž, i v Heřmanicích (místě narození Albrechta z Valdštejna). Z vice než třiceti prezentací, výstav, workshopů, recitačních pásem, činoherních a s hudbou spojených divadelních představení, tanečních performancí a koncertů, jejichž duší jsou muzikolog Stanislav Bohadlo a divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten, jsem 26. 8. viděla a slyšela čtyři: tři v nedávno otevřeném Rentzově muzeu, zasvěceném Šporkovu dvornímu rytci, Michaelu Heinrichu Rentzovi, jedno v lapidáriu kukského hospitálu milosrdných bratří.
V Rentzově muzeu jsem ve sklepení shlédla moderně pojednanou inuitskou loutkovou pohádku pro dospělé Tulení žena, v provedení slovenského divadla Luna Storytelling (Lucia Svobodová, Naďa Uherová) a velmi dobře připravené a nastudované hrané a zpívané pásmo Kdes holubičko lítala, inspirované čarodějnickými procesy; ze soustředěnosti a opravdovosti výkonů dívek ze souboru JAKKdo, který působí při ZUŠ Jaroměř, diváka občas i mrazilo. Do sálu v přízemí muzea byl situován koncert s názvem Delitiae Testudinis – Loutnové delikatesy, v provedení sopranistky Lucie Rozsnyó a loutnisty Miloslava Študenta, který hrál na barokní loutnu a galizonu (calichon – nástroj loutnového typu, o něco větší než loutna, níž laděný, s menším počtem strun, původem snad z českých zemí, kde byl populární od 17. do přelomu 18. a 19. století). Na programu byly skladby z doby kolem roku 1700. Autorem čtyř z nich byl pražský učitel loutnové hry Jiří Vojtěch Kalivoda (1668-po 1723), jehož skladatelský odkaz tu reprezentovaly tři taneční suity (jedna z nich úprava kompozice pařížského loutnisty Jacquese Gallota) a Air “Was kann dann mehr beschwerlich sein”. Zbytek programu pozůstával ze suity Jana Antonína Losyho a tří vokálních skladeb: Vos mespris barokního francouzského zpěváka a učitele zpěvu Michela Lamberta, árie Artenice z Caldarovy opery Ormsida (Sono amante, e sono figlia) a anonymního, neobyčejně půvabného Cantu in quo procrastinatur – Písně o odkládání na později, z brněnského rukopisu Cantilenae diversae z roku 1745. Lucie Rozsnyó je znamenitá zpěvačka, která perfektně odlišuje operní a písňový styl přednesu; Miloslav Študent je výborný loutnista a navíc muzikolog, který se nespoléhá na běžně přístupné edice a neustále hledá nový repertoár. Kukský podvečer naplnili skvěle; tento program budou k zaručenému potěšení posluchačů jistě opakovat i jinde.
Večer téhož dne byl v kukském lapidáriu ve znamení společného představení dvou souborů: olomouckého Ensemble Damian a brněnského divadla Facka. Ensemble Damian pro tuto příležitost nastudoval dvě skladby – pantomimu Harlekýnova dobrodružství svého uměleckého šéfa Tomáše Hanzlíka, jenž komponuje ve stylu dokonale autentického barokního minimalismu, a jevištní hudbu ke komedii Bena Johnsona The Alchemist (1610), kterou pro potřeby londýnského Queen’s Theatre na začátku roku 1710 zkompiloval “italský mistr” z hudby k Händelovu Rodrigovi: šlo o jednu z vůbec prvních Händelových skladeb, uvedených v Anglii. Divadlo Facka, které má dva zakládající členy – ukrajinského mima Sergeje Sanžu a brněnského herce Michala Bumbálka, a v tomto případě vystoupilo spolu s “gumovou ženou” Kateřinou Marií Fialovou, rozvinulo na pozadí Hanzlíkovy a Händelovy hudby harlekyniádu, která úspěšně spojuje prvky commedie dell’arte a cirque nouveau: podívaná na pomezí obhroublé lidové zábavy se tu snoubí s baletně artistickými výkony, hodnými etablované kamenné scény. Harlekýnova dobrodružství a Alchymista znamenají v repertoáru Ensemble Damian posun, který by v budoucnu mohl přinést další pozoruhodné hudebně dramatické kreace a – jak je to ostatně u Tomáše Hanzlíka sympatickým zvykem – nadále historicky poučený a zároveň jiný pohled na barok.
