Hudební svět začíná slavit 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena a stranou nezůstává ani Staatskapelle Dresden se svým šéfem Christianem Thielemannem. Jakýmsi prologem byla série prosincových koncertů, na nichž zazněly první tři skladatelovy symfonie.
Staatskapelle Dresden zná z pohostinských vystoupení i naše publikum, nezapomenutelný byl například její výkon s Christianem Thielemannem na Dvořákově Praze 2016. Domovským sálem tělesa je Semperova opera, a i když obecně vzato divadelní budovy nebývají ideálním prostorem pro koncertní život, akustika slavné drážďanské scény je natolik vynikající, zvuk v ní je natolik plastický, vláčný a ostře čitelný, že poslouchat v jejím hledišti „jen“ koncert je prostě potěšením. (Na rozdíl od oper navíc člověk není obtěžován pseudomyšlenkami režisérů, ale to by byl námět na jinou úvahu.)
Zážitek z provedení raných Beethovenových symfonií v úterý 17. prosince byl navíc zcela výjimečný i umělecky. První dvě symfonie se tolik nehrají, ta s číslem 1 a částečně i s číslem 2 v sobě má ještě leccos z Haydna a Mozarta, obě jsou komornější, průzračnější, i když Beethoven už vystrkuje růžky, vybočuje z dobových konvencí a začíná hovořit nezaměnitelným, drsně lyrickým jazykem. Není snadné tato dvě díla „prodat“ vedle autorových slavných symfonických „hitů“. Co však Thielemann se svými hudebníky dokázal, bylo fantastické. Takt po taktu, frázi po frázi obě díla budoval se svými věcnými, přesnými, přesto nijak strojovými gesty. Je to dirigent, v němž se ideálně snoubí intelektuální stránka a preciznost se spontánním muzikantstvím. Každý pohyb, každý dynamický pokyn měl v orchestru odezvu, žádný nebyl jen komentující, nikdy nevznikal dojem, že dirigent doprovází orchestr, schopný hrát i bez něj.
Orchestr má štíhlý, ale krásně zpěvný, pružný a skvěle čitelný zvuk. Pianissima už snad nemohla být tišší a měkčí, a přesto Thielemannovi stačil pokyn pouhými prsty a orchestr ještě ubral, aniž by ztratil na kompaktním zvuku. Forte byla mužná a impozantní, nikoli však bušivá. Ladnost v podání drážďanských hudebníků však není líbivá, až trochu povrchní jako třeba u Vídeňských filharmoniků (s nimiž mimochodem Thielemann provedl beethovenovský cyklus před deseti lety, dostupný např. na YouTube). Drážďanský orchestr jako by šel víc do hloubky a víc odkrýval výrazovou hloubku probouzejícího se romantismu. To nejvíc ozvláštnilo Symfonii č. 3, jež v Beethovenově symfonickém díle představuje velký skok a jejíž popularita je daná nejen samotnou hudbou, ale i historií svého vzniku a vazbou na dobové souvislosti, zvláště osobnost císaře Napoleona. V podání Staatskapelle Dresden měla závažnost, nikoli však chladně analytickou nebo snad dokonce tvrdou – naopak, bylo to velmi živé, plnokrevné hraní. Ale současně ani ne příliš širokodeché, zvuk se nikdy nepřevalil do přílišné symfonické hutnosti, stále to byla přehledná „symfonická komořina“, v níž se pojily krásně elastické smyčce, barevné, svítivé dechy, zvláště bezvadně intonující horny ve slavném „loveckém“ sólu. A nevím, jestli jsem kdy slyšela a jestli ještě někdy uslyším Marcia funebre s tak opravdovým citovým dopadem, jako onoho večera v Drážďanech.
