V neděli 15. prosince uvedla Vídeňská státní opera v této sezoně naposled reprízu díla Hanse Pfitznera Palestrina. Opera vzdává hold a staví na piedestal tuto historickou osobnost jako legendu, otce evropské hudební tradice a jejího vývoje. Pod taktovkou Christiana Thielemanna, šéfdirigenta Staatskapelle Berlin, se jedná o velkolepý hudební počin, který vídeňské publikum uhranul a postavil na nohy.
Ačkoli je dílo oslavou velkého mistra, především úvodní preludium ukazuje náladu podbarvenou pokorou. Zároveň představuje napětí, které drží operu až do konce. Úvodní melodie naladí diváky na neklidnou notu netrpělivosti a otevřou děj tak, jak to dokáže samotná opona. Poté slyšíme Kathrin Zukowskou, která debutuje v roli Ighina, Palestrinova syna. Má krásný čistý soprán a po tomto výkonu není pochyb, že má před sebou ještě slibnou pěveckou kariéru. Bez ohledu na dynamiku byl její hlas vždy jistě usazený a spíše pevný než éterický. Svými hlasivkami prořezávala vzduch a také se vznášela na vrcholu zvuku v hutnějších souzvucích s orchestrem. Patricia Nolz zpívala part Silla, Palestrinova žáka, který s Ighinem diskutuje. Nolz rozhodně nepostrádala kvalitu, ale měla méně linek a méně prostoru vyniknout. Jako Giovanni Pierluigi Palestrina se v prvním dějství představil tenorista Michael Spyres. Ve smutku a v boji s osobními démony odolává přemlouvání Carla Boromea (barytonista Wolfgang Koch). Spyres zaujal barvou i hlasovou technikou, ale chvílemi jako by zapomínal na charakter svého postaršího hudebního mistra a svou roli posunul spíše do náladového spektra Dona Giovanniho. Svým výkonem však překvapil. Řeč jeho těla často neodpovídala použité síle hlasu a ani v náročnějších pasážích se nezapotil. Koch byl o něco přesvědčivější. Mnohem více profiloval a přizpůsoboval svůj hlas textu a jeho obsahu a prokázal hlubší porozumění vnitřnímu světu své postavy. V hlubokých tónech, při nichž sál téměř potemněl, rezonoval s kazatelským zápalem. Monika Bohinec jako Palestrinova zesnulá manželka byla v červených šatech nepřehlédnutelná. Svou krátkou chvilkou na jevišti a mocným mezzosopránovým hlasem posunula scénu do klasické opery, jako by byla skutečně z jiného světa.
Ve druhém dějství je publikum bombardováno hádkami biskupů a kardinálů na Tridentském koncilu. V této směsici monologů a hádek jen málokdo vystupuje do popředí, ale ani nikdo nezůstává výrazně v pozadí (opera má celkem 39 sólistů). V roli intrikánského Novageria podal tenorista Michael Laurenz velmi autentický výkon. Barytonista Michael Nagy měl v roli Giovanniho Moroneho více replik, přesto ho to neposunulo do centra pozornosti posluchačů a spíše se zařadil do davu církevních hodnostářů.
Ve třetím dějství, kde jevištěm byl opět koncertní sál, se v balkonové lóži objevil basista Günther Groissböck jako papež Pius IV. Všechno se soustředilo na jeho vystoupení, na příchod církevní autority a muže, který je podle příběhu mezi smrtelníky nejblíže Bohu. Güntherova interpretace byla vážná, nekompromisní, do postavy vložil velký smysl pro respekt a moc, ale bez šíření strachu. Každé slovo zpíval, jako by bylo v celé části nejdůležitější, a dokázal umocnit váhu svého přednesu. Ukázal, že Palestrinovu Missu Papae Marcelli, kterou chválí, nelze mít ve větší úctě. V poslední scéně, kde se Palestrina se svou taktovkou připravuje na dirigentský rozmach, byla silná symbolika. Působilo to jako pozdrav celému hudebnímu světu, kterému pomohl otevřít nekonečné možnosti.
Režie Herberta Wernickeho (1946-2002, recenzovaná inscenace měla premiéru v roce 1999) je pečlivá, bez přílišné odvahy a bez příliš hluboké symboliky a metafor. Spíše statická scéna obsahuje jen málo proměn a divák má k dispozici poměrně jasný výklad děje. To však neubírá dílu na účinnosti a živosti. Snad i proto, že inscenace svou přímočarostí připomínala pokus o historickou přesnost.