Hned do dvou koncertních sezon 2011/ 2012 a 2012/2013 rozložené oslavy dvoustého výročí založení Společnosti přátel hudby ve Vídni vyvrcholily na konci listopadu 2012 dvojicí mimořádných koncertů, jejichž aktéry byli členové poloprofesionálního Pěveckého spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni , několik generací členů souboru staré hudby Concentus musicus Wien , sólisté Roberta Invernizzi (soprán), Werner Güra (tenor) a Gerald Finley (bas) a dlouholetý čestný člen Společnosti Nikolaus Harnoncourt . Nebyla to pro české publikum nezvykle civilní přítomnost rakouského spolkového prezidenta Heinze Fischera ani narozeninové občerstvení, jehož se posluchačům o pauze dostalo, které z koncertu 29. 11. 2012 učinily naprosto výjimečnou událost, doprovázenou několikadenní vědeckou konferencí. Mimořádný byl předně dramaturgický koncept večera, přinášející publiku v novodobé premiéře Händelovo oratorium Timotheus (Alexandrova slavnost) aneb Síla hudby HWV 75 (1736) na text Johna Drydena (1697) ve verzi Newburgha Hamiltona. Oratorium, respektive óda však nezazněla v autorově původní a za skladatelova života frekventované verzi, ale v Mozartově adaptaci z roku 1790 (početně rozšířil skupinu dřevěných dechových nástrojů, rozšířil instrumentář o klarinety, nově rozdělil sólové pěvecké party), v roce 1812 znovu upravené Ignazem Moselem (o pozouny doplnil sborové pasáže, k instrumentáři připojil triangl, činely a velký buben). Právě mimořádný úspěch koncertu 29. listopadu 1812, reprízovaného o čtyři dny později, vyústil v založení diletantského sdružení Společnost přátel hudby ve Vídni. Poloprofesionální kořeny a tradici Společnosti po dvou stech letech na pódiu Velkého sálu vídeňského Musikvereinu reprezentativně připomenul početný zástup sboristů Pěveckého spolku, jehož výkon byl ve sborových pasážích působivě monumentální, zvláště když se na počátku 2. dílu Händelovy ódy ke sboristům na dirigentův popud přidali i notovým materiálem vybavení posluchači v sále. „V sále a na pódiu je mnoho ředitelů a prezidentů,“ popichoval Harnoncourt, „máte vzácnou příležitost všechny je svým hlasem přezpívat.“ Koncert tak ve své polovině nabyl podoby jakési lidové slavnosti či manifestace, za níž dirigent beztoho považuje i historicky první koncerty Společnosti. Profesionály, s nimiž Společnost spolupracuje od prvních dnů existence, vedle orchestrálních hráčů zastupovala trojice sólistů: paní Invernizzi, která mě nadchla v produkcích uplynulých sezon (Händelovo Vzkříšení v březnu a Bachovo Magnificat BWV 243 v prosinci 2011), zpívala patrně v indispozici, projevující se zúženou vyšší polohou a zastřenějším hlasovým projevem, postrádajícím pro ni typickou odzbrojující suverénnost. (Litoval jsem, že ze zdravotních důvodů nevystoupila původně ohlášená a hlasově nenapodobitelná Christine Schäfer.) W. Güra, Harnoncourtův dvorní tenorista v barokních projektech, zvládl part bez sebemenších problémů a jeho intonačně bezchybný hlas zářil v secco recitativech i áriích. Pěvecké vavříny večera však patřily nedostižnému G. Finleymu, jehož jediného odměnilo publikum aplausem hned po válečnické árii Gib Rach’! z 2. dílu oratoria. Mimořádným byl večer i pro hráče CMW, kteří v podobně opulentním obsazení dosud neúčinkovali – na pódiu se mimo jiné usadilo sedmnáct primů, osm violoncell, dřevěné dechové nástroje byly obsazeny po šesti a vedle dvojice tympánů po stranách pódia bylo nastudování v Moselově romantizující instrumentaci doplněno mrazivě znějícím velkým bubnem. Zatímco ve sborových scénách Harnoncourt zdůrazňoval jejich agitativnost – pozornému posluchači nemohla ujít konotace s Beethovenovými vrcholnými vokálně-orchestrálními kompozicemi, rovněž volajícími v časech počínajícího metternichovského policejního státu po sbratření a osvobození hudbou – a zvukovou monumentalitu (sborová pléna s údery velkého bubnu zvedaly posluchače ze židlí), afekty ovládané árie věrněji odkazovaly k původnímu Händelovu tvaru. Mimořádný večer v přítomnosti rozhlasové techniky ORF snad bude časem zpřístupněn i diskofilům. Dvě stovky gratulantů na pódiu a více než tisícovka v sále oslavily narozeniny jedné z nejvýznamnějších hudebních institucí středoevropského kulturního prostoru důstojně a spontánně, o čemž svědčil přinejmenším nekončící závěrečný potlesk.
