Nedělní koncert v olomoucké katedrále sv. Václava ukončil 26. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby. Zaznělo Mozartovo Requiem v provedení Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu a Pěveckého sboru Lúčnica. Jako sólisté vystoupili sopranistka Lenka Máčiková, altistka Alena Kropáčková, tenorista Martin Gyimesi a basista Gustav Beláček. Koncert řídil dirigent Martin Leginus.
Mozartovo Requiem patří nejen k nejzásadnějším skladbám pozdního klasicismu, ale svojí pochmurnou krásou, hlubokou citovostí a opravdovou, nepatetickou tragičností se řadí mezi klenoty artificiální hudby vůbec. Dodnes tesklivá Lacrimosa dies illa klopí v pokání zraky posluchačů a ani náhlý dramatický vpád fugového Kyrie, eleison neztratil za více než dvě století nic ze své působivosti. Velkou zásluhu na úspěchu Mozartovy zádušní mše má jeho žák a skladatel Franz Xaver Süssmayr, který dílo po svém náhle zesnulém mistrovi dokončil a dodnes je Süssmayrova verze tou nejčastěji uváděnou. Dílo tohoto formátu, interpretované v průběhu 20. století nejpovolanějšími soubory své doby, klade těžké břímě na bedra každého ansámblu, který se rozhodne jej nově nastudovat. Spojení Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu s Pěveckým sborem Lúčnica pod taktovkou Martina Legina se však prokázalo jako více než šťastné.
Dirigent uchopil Mozartovo Requiem energicky, ve svižnějším tempu a s ostrými dynamickými kontrasty. Briskní, místy až dravé (přesto vždy vkusné!) nástupy smyčcové sekce zaslouží stejnou pochvalu jako intonačně a rytmicky pevná sekce žesťových nástrojů. Stejně působivé však byly i subtilnější hudební plochy s prostší instrumentací – dirigent dával bedlivý pozor, nejen aby každá sekce měla při změně faktury ve výsledné hudbě své místo, ale především svědomitě vnímal také formální stavbu díla. Requiem tak nevyznívalo jako pouhý součet několika částí, ale vyvstala na povrch jeho vnitřní strukturální spojitost. Obzvláště dechberoucí byl takřka niterně křehký začátek části Lacrimosa dies illa, která ve své návaznosti na razantní interpretaci Confutatis maledictis působila jako jediné právoplatné hudební vyústění.
Právě část Confutatis maledictis dala na odiv také vysoké pěvecké kvality sboru – střídavě vyhrocená a jemná faktura si žádají jistotu v širokém spektru lidského hlasu a Pěvecký sbor Lúčnica těmto nárokům nepochybně dostál. Výrazná práce s příkrou dynamikou byla podepřena pevnou rytmikou a důkladnou deklamací. Navzdory až pedantsky vybroušené artikulaci působila výslovnost a s ní i celý hudební tok zcela přirozeně. Stejně precizní bylo i napojení na orchestr a jedni i druzí se navzájem drželi v jednotném hudebním sdělení a výrazu.
Trochu nevyváženě působili místy sólisté, každý jako by byl ze zcela jiného těsta – sopranistka Lenka Máčiková a altistka Alena Kropáčková se prezentovaly občas možná až příliš mohutným vibratem, které místy – obzvláště ve spojení s dalšími sólisty – ztrácelo na melodické a ostatně i textové srozumitelnosti. Tenorista Martin Gyimesi by mohl okouzlit hrdinským tenorem, který má navíc příjemnou barvu, bohužel zůstával tu a tam trochu překrytý orchestrem. Basista Gustav Beláček měl znělý a průrazný projev, který bez problémů podpíral zbylé hlasy, ačkoliv se svým charakterem a barvou ke zbytku příliš nehodil. Jistou nepropojenost sólistů však dokázal sjednotit orchestr a tam, kde se sólisté mohli „koupat“ v pestrých orchestrálních barvách, vyznívalo jejich spojení dokonce výtečně. A těchto částí také nebylo vůbec málo.
Závěrečný koncert uzavřel 26. ročník Podzimního festivalu duchovní hudby provedením jednoho z nejkrásnějších děl hudební historie. K tomu je navíc potřeba přičíst interpretačně vybroušené a se smyslem pro formální výstavbu uchopené nastudování pod taktovkou Martina Legina. Podzimní festival tak smělým krokem vykročil k dalšímu čtvrtstoletí a nezbývá než se těšit, co přinese dramaturgie svým oddaným posluchačům zase příští rok.
