Inaugurační koncert nového šéfdirigenta FOK se odehrál bez oficialit a společenských tanců, ale alespoň dostala hlavní slovo hudba. Původně si prý ředitel orchestru Daniel Sobotka představoval „Smetanovu síň narvanou k prasknutí“, což by odpovídalo slavnostnímu uvedení nového šéfa do funkce. Tato představa se mu tedy nevyplnila – středeční koncert proběhl před hledištěm, v němž zely díry prázdných sedadel. Atmosféra, kterou vytvořili orouškovaní a na dva sektory rozdělení příchozí, snad ale nebyla deprimující. Alespoň na výkonech to nebylo znát.
Přijde-li posluchač po dlouhé době do Smetanovy síně, mají jeho uši zhýčkané Rudolfinem a jinými prostory co dělat, aby se vyznaly ve zvucích, jaké se linou z pódia. Pokud se v úvodním Smetanově Pražském karnevalu nezdála struktura partitury úplně zřetelná, nepřičítám to ani interpretům, ani pozdnímu, velmi komplexnímu Smetanovu stylu, ale spíš nedostatečné akomodaci vlastního sluchového orgánu na akustiku prostoru.
Pro inaugurační koncert Tomáše Braunera a FOKu se podařilo získat rodinné trio Maiských. Mischa, v Praze známý a oblíbený violoncellista, jako sedmdesátník stále jeden z nejcharismatičtějších výkonných umělců, vystupuje s dcerou Lili – pianistkou, a synem Saschou, který hraje na housle. Beethovenův Trojkoncert začal slibně: orchestru se dařilo vytvářet atmosféru napjatého očekávání. Na tomto pulsujícím zvukovém polštáři se mohla odehrát exhibice virtuózního i komorního hraní. Ale ne. Možná má člověk přílišné nároky, když se jedná o rodinu, ale ti tři lidé byli očima přikovaní ke svým notám a ani na okamžik nekontaktovali jeden druhého. Technicky asi nejde výkonům nic vytknout (na velkorysou intonaci violoncellisty jsou jeho posluchači zvyklí), ale zvukově i stylově už jsem slyšela provedení inspirativnější. Mnohem lepší dojem jsem měla z přídavku – krásné pomalé věty z Beethovenova Tria op. 11 (původně klarinetového). Trio Maisky nicméně zanechalo poměrně matný dojem.
Naštěstí přišla po přestávce 1. symfonie Bohuslava Martinů. I kdyby dirigent neavizoval předem v rozhovorech, že má k tomuto autorovi mimořádný vztah, bylo to očividné. Ta hudba mu sedí jako dobře padnoucí oblek, v němž se pohybuje s nonšalancí tanečníka. Podařilo se mu rozehrát orchestr ve všech barvách a vrstvách, které se příjemně přelévaly a prolínaly a vtahovaly posluchače do neodolatelného zvukového světa Martinů orchestrální sazby.
Tomáš Brauner je nesmírně muzikální a spontánní, jeho elán je však kontrolovaný a nesklouzává k přemrštěným gestům: umí vystavět dlouhou frázi, promyšleně vygradovat větu. Zvenčí se zdá, že si s jím svěřeným tělesem dobře rozumí, takže éra, která ve FOKu s jeho příchodem nastává, bude podle všeho šťastná.
