Dramaturgie Pražských symfoniků pod hlavičkou FOK si zaslouží velkou pochvalu. Po velmi dlouhé době vystoupil v Praze na abonentním koncertě dirigent Tomáš Hanus.
Nepočítáme-li to, že zahajoval Pražské jaro v roce 2023 se svým současným orchestrem Velšské národní opery, je u nás velmi vzácným hostem. A na rozdíl od Jakuba Hrůši vůbec neřeší svůj mediální obraz a vůbec se o něj nestará, takže o jeho skvělé mezinárodní kariéře toho víme málo. Navíc má spoustu dětí, kterým se chce věnovat, nepotřebuje dirigovat všechny značkové orchestry a ve vzdáleném velšském Cardiffu se mu zjevně daří. Tento žák Jiřího Bělohlávka v mládí skvěle dirigoval Pražskou komorní filharmonii, a je to jeden z našich neopravdovějších a vnitřně nejpoctivějších hudebníků. Každý se o tom mohl přesvědčit i ve čtvrtek 5. prosince.
Na dirigentovy operní úspěchy odkazovalo první číslo programu, Předehra a orchestrální verze Isoldiny smrti z lásky Richarda Wagnera. Nejpodstatnější bylo, že obě orchestrální čísla měla jednolitý vnitřní tah a jasnou gradaci, právě tohle je v Tristanovi důležité, nerozkouskovat hudbu na malé části. Úvodní téma nápoje lásky s dlouhými pauzami mělo potřebné napětí, a pak se rozevře a rozbalí hlavní téma milostného vzplanutí ve violoncellech a gradace pokračuje. Orchestr hrál v pomalém tempu měkce a soustředěně, velmi organicky se zapojovaly i žesťové nástroje. Dobře vyšlo trpké sólo klarinetu před závěrem předehry i závěrečné ztišení. Na něj navazuje slavná melodie Isoldiny smrti z lásky, která graduje do naprosté extáze, aby se posléze rozplynula v nekonečnu. Není snadné dosáhnout tohoto efektu při všech nárocích na souhru a jednolitou barvu. Nebylo v tom tolik mystiky, jaká je v některých vrcholných německých nahrávkách, ale mělo to velmi přesvědčivý výraz.
Také fenomenální klarinetistka Sharon Kam u nás dlouho nebyla, výrazně se zapsala například v přímém přenosu k Mozartovým narozeninám ze Stavovského divadla v roce 2006. Je to pořád fenomenální hráčka. V Klarinetovém koncertu č. 2 Es dur Carla Marii von Webera byla od první chvíle brilance a lehkost, naprosto přesné vedení frází, velká barevnost. Tento koncert je hodně klasicistně zdrženlivý, ale hravý, melodicky bohatý a zdobí ho velké množství hudebních ornamentů. Doprovod byl po celou dobu muzikální a ztišený, takže charakteristická barva klarinetu doslova dominovala. Nadšené publikum si vytleskalo přídavek z dílny autora 20. století, takže se možnosti klarinetu ukázaly ještě v novém světle.
Po přestávce zazněla strhujícím způsobem Schumannova Symfonie č. 4 d moll. Je to skladba, která má v sobě jakési beethovenovské gesto. Bouřlivé a vnitřně dramatické dílo, které je ale zároveň velmi hutně komponované jen z několika méně nápadných hudebních motivů. Velmi hezky vyšla i krátká instrumentální sóla, samozřejmě to houslové v podání Rity Čepurčenko. Provedení mělo dostatečnou preciznost, vnitřní oheň a velkou energii. Možná právě tohle umí Tomáš Hanus jedinečně, strhnout orchestr k velmi emotivnímu výkonu, romantismus byl zase jednou romantismem. Tak jen houšť a větší kapky, tohoto vzácného hosta u nás vždycky rádi uvidíme a i Česká filharmonie by se mohla trochu zajímat.