Koncertní řada Collegium Vocale 1704 lákala ve čtvrtek 17. března na program L’amante segreto v podání sopranistky Hany Blažíkové a theorbisty Jana Krejči, z důvodu onemocnění se ale místo nich ve vršovickém kulturním centru Vzlet představili basbarytonista Tomáš Šelc a sólistka na kladívkový klavír Barbara Maria Willi. Praze tak byl dopřán dramaturgicky poutavý koncert, jenž zahájil letos v únoru brněnský cyklus „Barbara Maria Willi uvádí“. Jak jsme již u této německé, v Česku žijící umělkyně zvyklí, večer doprovázela svými poučenými a zároveň vtipnými komentáři, v bezchybné češtině.
Do salonní atmosféry jsme vstoupili Beethovenovými písněmi An die ferne Geliebte op. 98 (Vzdálené milé). Skladatel věnoval šestidílný cyklus Josefu Františkovi Maxmiliánovi knížeti z Lobkowicz, významnému mecenáši (připomeňme, že mu dedikoval též Smyčcové kvartety op. 18, Trojkoncert C dur op. 56, Smyčcový kvartet Es dur op. 74 „Harfový“, Symfonie č. 3, 5 a 6). Někteří badatelé předpokládají, že texty lékaře, novináře a básníka Aloise Jeittelese (1794–1858) o nedostupné lásce, jež se promítá do obrazů přírody, zhudebnil Beethoven pro „nesmrtelnou milenku“, Barbara Maria Willi ale vypíchla novou vědeckou hypotézu (muzikoložky Birgit Lodes, pozn. aut.): celé dílo se vztahuje k úmrtí Lobkowiczovy manželky Marie Karolíny, rozené Schwarzenbergové. Zemřela počátkem roku 1816 ve věku čtyřiceti let a v dubnu dokončil Beethoven op. 98 pro truchlícího vdovce Františka Maxmiliána, který písně coby zdatný amatérský hudebník zřejmě také prováděl. Svou ženu přežil o pouhých jedenáct měsíců… (Do textu programu se vloudilo chybné uvedení roku úmrtí Marie Karolíny a také vzniku cyklu.)
Písně plné intenzivní touhy a naděje, jak ji umí podat pouze Beethoven, plynou bez přerušení, sjednoceny motivickým i tonálním plánem. Jednou z jejich interpretačních výzev je symbióza klavíristy, jehož part je zde víc než jen „šumícím“ doprovodem, se sólistou a schopnost provést posluchače všemi šesti výjevy tak, aby byla zachována jejich osobitost a současně se mezi sebou propojily. Naladění na komorní, hluboce emocionální atmosféru pomohl mluvený úvod, po němž interpreti vtáhli posluchače do příběhu během několika vteřin s obdivuhodnou intenzitou. Willi je výraznou, zkušenou hráčkou, z kladívkového klavíru vytahovala všechny jemné i ostřejší barvy, absolvent VŠMU v Bratislavě a častý host Collegia 1704 Šelc disponuje přirozeným, znělým hlasem, jenž dokázal držet v měkké dynamice a natolik šetřit s energií, aby vrcholy vystoupily z každé kontemplace přesně tam, kde měly. Jeho empatický přístup se dobře pojil s projevem klavíristky, která byla místy poněkud dominantnější, na druhou stranu dodávala skladbám hlubší životní zkušenost.
Druhý písňový blok koncertu představoval výběr ze Dvanácti českých písní (vyšly po názvem Zwölf böhmische Lieder) z roku 1800 Jakuba Jana Ryby, skladatelova prvního díla vydaného tiskem. Pakliže bychom si večer představili jako třídílnou kompozici, Ryba byl jeho vhodně zvoleným scherzem, půvabným, mile naivním a objevným. Vždyť kdo z nás slyšel z jeho písní víc než pastorely… Texty národních obrozenců Vojtěcha Nejedlého, Antonína Jaroslava Puchmajera, Antonína Gutha a Šebestiána Hněvkovského milostného či žertovného rázu nemohly nevyloudit na tvářích posluchačů úsměv, ve své době se však jednalo o významné literární počiny podle teorie Josefa Dobrovského o přízvučném verši. Protagonisté večera podali písně s úctou, Willi brilantně perlila obzvlášť v částech s nápodobou přírody, Šelc předvedl skvostná pianissima, dodal písním něhu a jemný humor, pochvalu zaslouží výtečná výslovnost češtiny.
Třetí „větou“ komorního programu se staly Schubertovy písně Du bist die Ruh D. 776, An die Musik D. 547, An den Mond D. 193 a Die Forelle D. 550. Tady vyzněly barvy kladívkového klavíru ještě víc než v předešlých písních, Šelc předvedl svůj vrchní rejstřík ve výtečné formě a ukázal, že ze sebe umí vydat potřebnou energii. Měkkost a něhu už jsme od něj slyšeli, v Schubertovi přidal křehkost. Sice bych si uměla představit i výraznější dramatický projev a v písni An die Musik niternější, ale při sólistově hudební inteligenci nepochybuji, že se s těmito písněmi bude postupně ještě více sžívat a že se v jeho výrazu máme na co těšit. Hlasové dispozice má k tomuto repertoáru výtečné. Za poznámku stojí, že texty písní byly součástí programu, německé originály v překladu Vlasty Reittererové.
Jako přídavek zvolili umělci píseň ukrajinského soudobého skladatele Valentina Silvestrova (*1937) Sbohem, světe, sbohem, země na text Tarase Ševčenka z cyklu Tiché písně. Slyšet ji na kladívkový klavír bylo mimořádně působivé. Emoci celého večera tak sólisté dovedli do dlouhého ticha, jímž koncert symbolicky vyvrcholil. Jeviště a hlediště se totiž v tu chvíli spojily v jedno.
