Státní opera, součást Národního divadla Praha, programově navazuje na své kořeny, ať už na někdejší Nové německé divadlo nebo na Divadlo 5. května, tedy na vývoj po skončení druhé světové války. Právě tyto poválečné první kroky českého operního divadla v budově u nádraží jsou propojeny s obnovenou premiérou rekonstruované historické inscenace Pucciniho opery Tosca uvedenou 9. září 2020. V Divadle 5. května, přesněji řečeno již ve Velké opeře 5. května vedené režisérem, skladatelem a dirigentem Václavem Kašlíkem měla premiéru před třiasedmdesáti lety 4. května 1947. Režíroval ji Karel Jernek ve scénografii Josefa Svobody a v kostýmech Jana Kropáčka. O repliku inscenace se pokusili Martin Otava a Svobodův žák Daniel Dvořák (tehdejší ředitel samostatné Státní opery Praha) ve spolupráci s Josefem Svobodou v červnu 1999 (kostýmy Adolf Wenig ml., Josef Jelínek). V současné chvíli tedy vstupuje Národní divadlo do téže řeky už podruhé, opět s Martinem Otavou a s kostýmy Josefa Jelínka.
Nemůžeme se zbavit otázky proč se vracet k historickým inscenacím, které byly objevné a korespondovaly s děním a s obecenstvem své doby. Repliky nemohou přinést víc než muzeální obraz inscenace. Tuto skutečnost jsme si ověřili už nesčíslněkrát. Kopie zůstává pouhou kopií přes to, že scénografie Josefa Svobody má své geniální rysy. Je zvláštní, nakolik autenticky působí černobílé fotografie Svobodovy výpravy na fotografiích z roku 1947 a jak za nimi pokulhává jejich rekonstrukce. Jak ohromujícím způsobem scénografie působila před těmi třiasedmdesáti lety a jak krotce působí teď. Josef Svoboda byl přece vždy umělcem, který kráčel dopředu a neohlížel se zpátky. Namítnete, že však přece roku 1999 souhlasil s rekonstrukcí své scénografie Toscy a že se jí sám ve spolupráci s Danielem Dvořákem zúčastnil. Ano, ale: v roce 1947 mu bylo dvacet sedm let a v roce 1999 o dvaapadesát let víc…
Současnou inscenaci Toscy tedy režíroval Martin Otava (zase s přihlédnutím k původní koncepci Karla Jerneka). Už při rekonstrukci inscenace Velké opery 5. května roku 1999, před těmi jednadvaceti lety, se Jernekova režijní koncepce vynořovala jen mlhavě za spoluúčasti dvou interpretů, kteří ji zažili – Jarmily Pechové a Josefa Heribana. Při včerejší obnovené premiéře předvedl režisér Martin Otava inscenaci v rozpracovaném stavu, s výjimkou Pavla Černocha, který debutoval v roli malíře Cavaradosssiho v Athénách roku 2018, takže měl roli v čerstvé paměti. Petra Alvarez Šimková vložila do postavy zpěvačky Florie Toscy s úspěchem své temperamentní herectví, nikdo ji však zřejmě nevedl k tomu, jak by se měla na jevišti pohybovat, je-li operní divou 18. století. Baron Scarpia (Krzysztof Szumański) postrádal rysy, které by mu umožnily, aby vytvořil výraznou postavu. V inscenaci chybí dotvořené dramatické situace. Kamenné zábradlí v kostele Sant’ Andrea della Valle cídí od prachu nejen kostelník (přesvědčivý Ivo Hrachovec), ale o chvíli později také dětští zpěváci, Tosca stála němě za dveřmi, za nimiž byl mučen Cavaradossi (viděla ho? neviděla?), Scarpia byl odložen za dveře při árii Toscy, aniž jakkoli reagoval. Veškerému dění v zadním jevištním plánu, které je pro Svobodovu scénografii k Tosce naprosto neodmyslitelný, chybělo tempo a rytmus, postrádalo jakékoli dramatické napětí.
Přesto se našla v průběhu inscenace pochopitelně místa, která diváky zaujala a dokázala je povzbudit k potlesku na otevřené scéně i k ovacím po představení, které byly sice nepříliš dlouhé, ale vůči sólistům a dirigentovi nadšené a spontánní. Pavel Černoch jako Cavaradosssi předvedl pěvecko-herecký výkon na vysoké úrovni. Jeho tenor nalézající se na vrcholu oboru lirico spinto má objem, témbr i rozsah, který by mu mohl kdekdo závidět. Navíc vytvořil po stránce herecké a pohybové svou postavu přesvědčivě a nepřestylizovaně. Petra Alvarez Šimková, Tosca, dostala roli, o niž by sama patrně neusilovala, ale bylo zřetelné, kolik soustředěné práce jí věnovala. Po Madelaine Coigny v André Chénierovi je Tosca jejím dalším postupným krokem k dramatičtějším postavám. Pravda, Petra Šimková není Toscou starého střihu – zpěvačkou, která především prezentuje své pěvecké umění. Tvoří postavu pěvecky i herecky jaksi postupně, neopomine možnost k dramatickému parlandu nebo naopak k výraznému pěveckému zjemnění a ztišení. Tosca je platným tvůrčím činem její dosavadní kariéry.
Za nejslabší článek trojice hlavních postav Pucciniho Toscy považuji výkon Krzysztofa Szumańského jako Scarpii. Domnívám se, že nevytvořil výraznou sugestivní postavu, jeho Scarpia postrádá charisma nejen po stránce herecké a vztahové, ale také jeho pěvecké kreaci chyběla přesvědčivost. Snažil se vzbudit dojem, že jeho hlas nepostrádá objem, avšak možná právě proto byl jeho pěvecký výraz málo diferencovaný.
Mnohé zachránilo hudební vedení inscenace dirigentem Hilary Griffithsem, jehož smysl pro dramatičnost Pucciniho hudby je v souladu s děním na jevišti. Neoslnil sice úvodním sborovým Te deum, zato stupňoval účinnost hudební složky až do konce. Orchestrální vstupy animovaly veškeré dramatické okamžiky. Griffithsův vztah k inscenaci je vztahem operního dirigenta, který divadlo poučeně a koncentrovaně spoluvytváří. Díky za to.