Orchestr BERG nabídl ve svém posledním koncertu před letní pauzou hned dvě české premiéry. V holešovické Továrně tak 4. června v Česku poprvé zazněly skladby Petra Bakly a Julie Wolfe, doplněné skladbou Kaiji Saariaho. V programu tedy pro tentokrát výrazně dominovalo něžnější pohlaví. Kromě uvedení děl dvou skladatelek se totiž i v sólových partech představily dvě dámy: sopranistka Bronislava Smržová-Tomanová a houslistka Jana Kubánková.
Včerejší program s titulem Ne+trpělivost byl opravdu dost rozmanitý a na první pohled nabídl díla, které jsou vůči sobě kontrastní více než na koncertech orchestru bývá zvykem. Ve druhé polovině koncertu přišlo i na film: kompozice Impatience Julie Wolfe je totiž hudbou ke stejnojmennému němému filmu z dvacátých let. Různorodost programu ukázala, jak flexibilním tělesem BERG se svým dirigentem Petrem Vráblem je, nicméně největší rozdíly se snad dotýkaly zejména jakési vnější stránky večera. Co se týče samotné hudby, jde v případě každého skladatele samozřejmě o naprosto individuální způsob vyjadřovaní. Něco společného v jejích pracích však přece jen (alespoň sama pro sebe) shledávám: jistou zvláštní schopnost využít jednoduchosti. Postupy nebo myšlenky, které jsou pro jiné snad až banální, dovedou využít naprosto fascinujícím způsobem –zejména pokud mluvím o Petru Baklovi a Julii Wolfe. A přiznávám, že mě tento druh invence opravdu baví.
Kompozice Petra Bakly Statements? pro soprán, flétnu, trubku, trombón, violoncello, bicí a klavír z roku 2011 je vlastně souborem několika vlastních autorových otázek, respektive tezí. Jak Bakla sám píše, ve velké míře se jedná o jakousi reakci na názory nebo stereotypy v umění, se kterými se měl „potřebu pohádat“, nebo se nad nimi prostě zamyslet. Dílu tak nechybí určitá dávka provokace a posluchače může dovést k úvahám, ale i ke spikleneckému úsměvu. V samotné skladbě jsou pak otázky uspořádány do stále kratších a kratších bloků, které jsou střídány instrumentálními, většinou poněkud zklidněnými, mezihrami. Významovost otázek však v konečném důsledku ve výrazovosti příliš zohledněna není, text jednoduše plyne: možná tak přirozeně, jak skladatelovi jednotlivé „statements“ přicházely na mysl. Zpěváčka je pak jakýmsi zprostředkovatelem myšlenek, nepříliš závislým na dění v nástrojové sekci. Této úloze dostála Bronislava Smržová-Tomanová velmi dobře, její provedení mělo potřebný spád a nadhled. Přece jen mi v celkovém vyznění chybělo trochu drzosti, která by se mi do skladby hodila; to však už může být jen moje domněnka.
Finská skladatelka Kaija Saariaho patří v současné době k nejúspěšnějším a nejuznávanějším autorům. V českém prostředí se v poslední době její jméno skloňovalo zejména s operou Láska na dálku, která byla uvedena v Brně. Ve svých kompozicích se soustředí na zvukovost, barevnost, s častým využitím elektroniky. Skladba Graal théâtre, premiérovaná v roce 1997, je ve své podstatě houslovým koncertem. Sólového partu se včera zcela ohromujícím způsobem ujala Jana Kubánková. Svou absolutně nevtíravou, místy až jakoby ležérní virtuozitou, spíše vnitřním nábojem, suverenitou a hlubokým pochopením pro prezentované dílo se stala tou esencí, ke které se přirozeně vztahovalo veškeré dění. Nenarušila se tím přitom nesmírně křehká vztahovost, která v kompozici panuje mezi ansámblem a sólistou. Většinu času se tyto dvě jednotky s respektem drží v jakémsi odstupu a rovnováze, v druhé polovině díla pak jejich vzájemné postavení vyúsťuje do několika přímých, dramatických dialogů. Ztišený závěr, v podání Kubánkové až elektrizující, mi pak připomíná smíření po konfliktu: ovšem s dominancí na straně sólisty.
Závěr patřil skladbě americké skladatelky Julie Wolfe a filmu Charlese Dekeukeleira s jednotným titulem Impatience, tedy Netrpělivost. Film z roku 1928 se čtyřmi postavami: žena, motocykl, hory a abstraktní bloky, je vizuálním, nedějovým dílem. Motocykl se zde navíc poprvé v historii spojuje s erotičnem: s nahou ženou. S hudbou, kterou k filmu napsala členka seskupení Bang on a Can poprvé zazněl v roce 2005. Vůči filmu přitom hudba není prvoplánově popisná; respektuje spíše například důležité střihy. Musím říct, že způsob, jakým Wolfe v díle pracuje, je naprosto fascinující. Po vyslechnutí Impatience je celkem jasné, proč autorka bývá označována jako minimalistka, ale i to, jak asi se inspiruje Beethovenem. Skladba totiž vyrůstá pouze z několika velmi prostých postupů, které jsou pak v obměnách přítomny v celé kompozici. Jde jednak o jednoduché, ostinátně se opakující rytmické patterny z úvodu (někdy opravdu jen ostinátní tón ve stejných rytmických hodnotách), a jednak, z hlediska práce s tónovými výškami, o stupnicové, vždy vzestupné postupy. Jediným jiným výraznějším prvkem jsou pak glissanda. Navzdory tak omezenému materiálu je však skladba nesmírně bohatá, poutavá, a co víc, BERGu seděla opravdu skvěle. Díky jejich podání jsem se skutečně nestačila divit, v jakých zajímavých vrstvách a souvislostech skladba probíhá. Skvělá tečka za večerem, i za první polovinou sezony.
